Filozofie 20. stol. Flashcards
(14 cards)
Počáteční popis
- mnoho vzájemně se prolínajících a ovlivňujících směrů a škol, navazují na 17. – 19. st.
- 2 poměrně samostatné PROUDY
- analytická filosofie („anglosaská filosofie“) - empirismus, přírodní vědy, logika, přirozený jazyk
- kontinentální – tradičnější; vychází hlavně zfenomenologie, zabývá se zkušeností
- konec 19. století + 20. století – rozvoj matematiky, fyziky – objev neeukleidovské geometrie = počítá
svíce rozměry (eukleidovská g. = 3rozměrný prostor = bod, přímka, plocha), neexistuje absolutní čas
ani prostor + rozvoj přírodních věd, techniky, moderní fyzika (teorie relativity, kvantová fyzika),
evoluční teorie (Darwin), psychologie a Fredova psychoanalýza, důraz na JAZYK jako na předmět
filosofie; snaha o ideální univerzální jazyk, pozornost zaměřena na člověka (filosofie existence)
- Filosofie bytí
- člověk svými činy ovlivňuje a dotváří fenomény (fenomén = to, co se jeví, co je dáno)
- člověk žije svůj život subjektivně a individuálně, snaží se jej prožít co nejlépe; spjat se svým okolím
- musíme zkoumat povahu bytí a ne jen jednotlivá jsoucna
- fundamentální ontologie (jaký druh bytí přísluší jednotlivým jsoucnům)
● MARTIN HEIDEGGER (1889-1976) - Němec, představitel moderní ontologie, žák Husserla, vychází zjeho fenomenologie, lze zařadit i
do fenomenologie i existencialismu - metafyzika se mu zdála nedostatečná, protože nerozlišuje jsoucno a bytí
- dle něj 2 druhy bytí:
▪ autentické bytí = život vrealitě, žijeme zodpovědně, víme o smrti a vrženosti do světa
▪ neautentické bytí = žijeme nezodpovědně, jako bychom měli žít věčně; stáváme se
součástí anonymního davu, necháváme sebou manipulovat - bytí rozprostraněné v prostoru a času nazývá „pobyt“ (dasein)
- rozpracovává i téma času – čas není něco mimo nás, nýbrž sama naše existence je časová, žijeme
jako čas = pojem časovost – stojí vprotikladu k věčnosti - Dílo: O pravdě a bytí, Bytí a čas (,,bible“ filosofů 20. století, rozlišení pojmů bytí a jsoucno, bytí
můžeme zkoumat skrze člověka, existenciále = momenty, které charakterizují způsob lidského
bytí) – citáty viz. příloha
- Filosofie existence (existencialismus)
- předchůdce Kierkegaard + obava z technizace, člověk se v současné moderní společnosti ztrácí (je mu
cizí) + Marxova teorie o odcizení člověka od sama sebe + další impuls – zkušenosti z 1. a 2. sv. války - základním pojmem e. je existence jako způsob bytí, jakým je lidská bytost – nelze ji popsat
racionálně, lze ji pouze zakusit, zaměření na konkrétní situaci jednotlivce = existence teď! a tady! - příčinou mé nesvobody vedle věcí je i jiný člověk, svoboda jiného je hranicí mé svobody
- existence je vždy dějinná, svobodná (do svobody jsem vržen), proto spojená svolbou a odpovědností
(člověk je zodpovědný nejen za sebe, ale za všechny lidi, ze veškeré dění) a konečná = bytí ke smrti - úzkosti, pocit nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, osamělost, jediná jistota tohoto
světa je smrt
a) Teistická filozofie existence (německá větev)
● KARL JASPERS (1883-1969)
- Němec, ovlivněn Kantem, Nietzschem (pojem nadčlověka)
▪ „Člověk dnes stojí před alternativami: zánik člověka, nebo jeho proměna.“
- popisuje psychické typy, které jsou v základu světových názorů
- zdůrazňuje mezní životní situace, vnich člověk konfrontován sotázkou smysluplnosti, pocitu viny,
studu, vědomí smrti ad. = člověk na ideové cestě, může se stát nihilistou, skeptikem
- člověk je specifickým projevem bytí
- Díla: Psychologie světonázorů, Existencionalismus je humanismus, Filosofie, Otázka viny
(nejčtenější kniha po 2. sv. v. vNěmecku, řeší problematiku nacismu, kolektivní vina?)
b) Ateistická filozofie existence (francouzská větev)
● JEAN PAUL SARTRE (1905-1980)
- Francouz, Nobelova cena za literaturu, levicové názory
- existence člověka je svobodná, člověk není předem daná substance
- člověk je vržen do absurdního světa, nachází se v mezních situacích a zjišťuje, že on sám musí
volit, a za svá rozhodnutí nese zodpovědnost
- nevolit vůbec nejde, protože rezignace je vlastně také volbou = „Člověk je odsouzen ke svobodě“
- Díla: Bytí a nicota, Hnus, Zeď (lidé v mezních situacích, kdy je člověk blízko smrti)- viz příloha
● ALBERT CAMUS (1913-1960)
- Francouz, levicové názory, proti fašismu
- problematika odcizenosti a vzpoury; téma strachu ze samoty
- reakce na ztrátu tradičních hodnot a přesvědčení o nesmyslnosti a absurdnosti života
- hodnota včinnosti vejménu lidskosti, která neřeší smysluplnost a nesmyslnost počínání, ale koná
- Díla: Cizinec (o odcizení člověka, lhostejnosti, nezájmu o hlubší postižení života), Mor (absurdita
nemusí paralyzovat, může být výzvou k aktivní revoltě, boji proti zlu)
- Fenomenologie
- „fainomenon“ = „jev“; věda o faktech
- zkoumáním jednotlivých jevů dojít k jejich podstatám
- zabývá se tím, co se jeví, co je dáno = fenomény = to, co se ukazuje ve zkušenosti
- intence – vědomí je intencionální, tj. vždy na něco zaměřené, neexistuje čistá věc sama o sobě, vždy
jsou spojeny aktem vědomí - fenomenologická redukce, epoché – zdržení se úsudku; přístup kčistým fenoménům lze získat jedině
tím, že se vzdáme předpokladu o samozřejmosti jsoucnosti věcí a všech dalších předběžných
přesvědčení
● EDMUND HUSSERL (1859-1938) - Němec; zakladatel fenomenologie, zabýval se matematikou a logikou
- filozofie = věda o podstatách, ostatní vědy jsou empirické, tzn. vědy o faktech
- návrat kvěcem samým obnovou původní čisté zkušenosti, analyzuje čisté lidské prožívání
- odpůrce psychologismu
- dílo: Ideje kčisté fenomenologii a fenomenologické filozofii, Karteziánské meditace, Logické
zkoumání, O pojmu čísla, Filosofie aritmetiky - pokračovatelé: M. Scheler, M.Heidegger, N.Hartmann, J.Patočka
- Filozofie života
- přelom 19. / 20. století, navazuje na romantismus, snaha pochopit život vjeho procesech, pohybu, dění
- aby mohl být život poznán, musí přijít iracionální pohled = intuice, poznání má sloužit životu, ne
naopak
● WILHELM DILTHEY (1833-1911) - zakladatel filozofie života; předchůdce hermeneutiky
- stavěl společenské vědy proti přírodním
- zavádí pojem života jako jakési jednotky porozumění (hl. oblast dějin)
- porozumět pomocí popisu a intuitivního pochopení duchovních zážitků
- pokoušel se řešit problematiku života z individualistických pozic
- Dílo: Úvod do vědy duchovní (poznání je možné na základě vcítění)
● HENRI BERGSON (1859-1941) - úvahy o čase – život nelze dělit na sérii příčin a důsledků, protože každý moment je spojen
spředchozím a následujícím - jeho filozofie je založena na protikladnosti prostoru a času
▪ prostor: soubor bodů, mezi nimiž můžeme libovolně procházet
▪ čas: nemá přestávky, každý moment přináší něco neopakovatelného a nového, je to plynutí,
nelze zastavit - Dílo: Hmota a paměť, Tvořivý vývoj (vychází zkritiky metod exaktních věd)
- Pragmatismus
- „pragma“ = „jednání, čin, praxe“, vznik v2.pol.19.st. vUSA, navazuje na pozitivismus a empirismus
- kritériem pravdivosti poznatků je jejich prospěšnost, užitečnost a využitelnost vpraxi, a to bez
ohledu na to, zda se shodují se skutečností - teorie p. má umožňovat člověku realizaci a seberealizaci vpraktickém životě
- teze užitečné pravdy = pravdivé je to, co je užitečné pro většinu lidí
- varianty: a) populární p. – zjednodušeně vyjadřuje zájmy člověka vkonzumní společnosti
b) filozofický p. – který řeší 3 fil.problémy: význam, pravdu, poznání - p. jako subjektivistická filozofie je charakterizován výrazným relativismem a pluralismem
- relativismus jako určité gnozeologické stanovisko odmítá na subjektu nezávislou objektivní pravdu,
vztahuje poznání pouze ksubjektu a za jeho předmět pokládá vztahy věcí ksobě navzájem, vede - kodmítání všeobecně platných zásad, norem a hodnot (to, co je pro 1 užitečné, může druhému škodit)
● WILLIAM JAMES (1842-1910) - Američan, učil psychologii, zakladatel pragmatismu, hl. ctností je schopnost jednat
- skeptická nepředpojatost – lidská zkušenost není nejvyšší formou zkušenosti, jsme pouze
součástí složitého systému, kterému nerozumíme - za pravdivé pouze to, co se osvědčuje svými praktickými důsledky
- Dílo: Pluralistické universu, Pragmatismus
● JOHN DEWEY (1859-1952)
- zabýval se pedagogikou, instrumentalismus – myšlení = nástroj jednání
- odmítal pevné učební plány a osnovy, tvrdil, že člověk se vše nejlíp naučí děláním
- Dílo: Demokracie a výchova, Škola zítřka
- Strukturalismus
- metodologický přístup zkoumání aplikovaný vrůzných vědách – např. lingvistika, literární věda,
estetika, sociologie ad. - ve filozofii spojován sfrancouzským myšlením 2.pol.20.st.
- každé jsoucno (člověk, jev, věc) existuje jako součást nějaké širší struktury, podle místa vtéto
struktuře má i význam - struktura = souhrn všech vztahů mezi prvky určitého systému, objektivně existující jev, který je
nezávislý na jednotlivých částech, nelze jej na tyto části redukovat - cílem strukturalistické metody je nalézat vztahy mezi strukturami, případně vysvětlovat funkce částí
vzhledem kcelkovým strukturám, jednání člověka je na strukturách závislé! - představitelé ve filozofii: J. Lacan, J. Derrida
- další představitelé: Lévi-Strauss, de Saussure, R. Barthes
● MICHEL FOUCAULT (1926-1984) - základní pořádek (lidstvo jej ztrácí) = epistéma (1epistéma je pro člověka z2. epistémy uzavřena)
- archeologie vědění – zkoumá myšlenkové struktury jednotlivých období
- kritika racionalismu a strukturalismu (nadčasovost dějin)
- záměrně narušuje zdání přirozenosti, které časem vytvořila hranice mezi seskupeními lidí (např.
mezi normálními a duševně nemocnými (Dějiny šílenství) - Dílo: Dějiny sexuality, Dohlížet a trestat
- Postmodernismus ve filozofii
- postmodernismus není jen to, co následuje po moderně, ale existuje zároveň sní a dotváří ji
- jde o společný termín pro více škol: poststrukturalismus, dekonstruktivismus, neopragmatismus, nový
skepticismus - úlohou f. je nalézt podmínky a prostředky vývoje vědění nebo komunikace ve společnosti a vědě
- popření možnosti „jediné pravdy“ – relativita výkladu světa, pluralita názorů, zánik duchovní integrity
světa, zpochybnění nadřazenosti racionality a západní civilizace, odmítání obecných teorií - postmoderna vliteratuře např. Umerto Eco (Jméno růže), Milan Kundera (Nesmrtelnost)
● LUDWIG WITTGENSTEIN (1889-1951) - je spojován především sanalytickou filosofiíafilosofií jazyka, ovlivnil však ilogické pozitivisty
- tvrdí, že „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“ a „O čem nelze mluvit, o tom se
musí mlčet.“ - zavádí pojem řečové hry a rozvíjí myšlenku filosofie jako objasňování problémů jazyka („Význam
nějakého slova je způsob jeho použití v řeči.“) - řečové hryje W. pojem zdůrazňující aktuální stránku řeči a mluvení, jež se řídí různými pravidly
například v rodině, ve vědeckém užití apod., každá promluva sleduje nějaký cíl, nestačí tedy
zkoumat jen její logickou stavbu - Dílo: Filozofická zkoumání, Tractatus logico-philosophicus - (viz příloha)
● JEAN-FRANCOIS LYOTARD (1924-1998)
- civilizace racionality, vědy a techniky se vymkla kontrole �� hrozí člověku zničením
- metanarace (= velké vyprávění; vysvětluje podobu určité kultury) se oproti moderně rozpadá na
řadu dílčích jazykových her, jejichž čistotu bychom měli zachovávat!
- rozchod s posedlostí jednotou, objasnění struktury reálné plurality = odlišnosti, neshody, rozepře
- Dílo: Rozepře, Pohanské základy, Postmoderno vysvětlované dětem
VOLUNTARISMUS V ČR
LADISLAV KLÍMA (1878-1928)
- jeho filosofie se zakládala nasolipsismua egodeismu (existuji jen já – snící Bůh) společně
svoluntarismem(základem bytí je vůle) a ludibrionismem (se vším si hrát, všemu se smát)
- ovlivněn Berkeleym(subjektivní idealismus),Schopenhauerem (pesimismus) aNietzschem
- dospěl až k přesvědčení o absolutní bezcennosti logiky = absolutní primát osvobozeného subjektu, jenž se
tak stává svrchovaným – všemohoucím božstvem, a to božstvo není určováno žádnou pravdou, naopak samo
určuje, co je a co není pravda, tento božský subjekt = sám Klíma – jediným měřítkem je absolutně svobodná
vůle jedince, pravda je to, co chci, aby byla pravda – mravnost a spravedlnost pro něho nemají smysl
- dle K. ztráta autority (boha) vede kúpadku, lidstvo samo sebe neumí řídit, není vyspělé, varuje před ztrátou
hodnot, která může vést knihilismu
- díla: Svět jako vědomí a nic, Utrpení knížete Sternenhocha
POZITIVISMUS – u nás od 80.let 19. století
TOMÁŠ GARRIQUE MASARYK (1850-1937)
- jeho filozofie se dá rozdělit na 2 části:
a) filozofie člověka, filozofie morálky a filozofie náboženství – zabýval se v ní zejména problémem krize
moderního člověka, základem člověka je přirozenost
b) filozofie dějin, společnosti a politiky – snažil se vyjádřit povahu sociálních a kulturních změn
- sám Masaryk charakterizoval svůj filozofický postoj jako mírný racionalismus a také jako realismus, který
dělí na umělecký, politický a noetický
- noetika nebo také gnozeologie je filozofická disciplína, která zkoumá lidské poznání, jeho vznik a proces,
noetický (filozofický) realismus si vykládal tak, že svět je soustavou jednotlivin
- vycházel zpozitivismu = způsob myšlení nebo stanovisko, které se chce vyhnout spekulaci a vycházet jen z
jednotlivých ověřitelných faktů – neztotožňoval se ale s pozitivismem A. Comta, ale byl přesvědčen o
autoritě vědeckého poznání a podřizoval mu i další teoretické a praktické činnosti člověka; požadoval např.,
aby náboženství nebylo vrozporu snároky vědy; soudil, že demokracie se musí opírat o vědecké poznání
- díla: Sebevražda– sociologická analýza rozpadu osobnosti vsouvislosti svlivy společnosti
Česká otázka, Ideály humanitní, Moderní člověk a náboženství, Světová revoluce
FRANTIŠEK KREJČÍ (1858-1934) - filozof apsycholog, prof. UK, zakladatel moderní české psychologie
- další představitelé: Josef TVRDÝ – sociolog a filosof, Josef KRÁL – profesor filosofie (Brno)
FILOZOFIE VYCHÁZEJÍCÍ ZKŘESŤANSTVÍ (protestantská a katolická pozice)
EMANUEL RÁDL (1873-1942)
- univerzitní profesor, původně biolog a fyziolog, přednášel metodologii přírodních věd
byl profesorem na UK vPraze zpočátku se zabýval biologií a fyziologií (vědec světové úrovně)
- zabývá se poznáním pravých morálních hodnot usiluje o spojení vědy svírou
- základní osoujeho filosofie jsou otázky “empirické vědy” a “nadosobní pravdy” problém teologický (smysl
věcí, vývoje, dějin) a praktický (/osobní angažovanost, aktivita a mravní odpovědnost člověka)
- klade důraz na absolutní mravní řád nad světem, lidé by se měli řídit řádem
- dílo: Dějiny vývoje teorií vbiologii 19.století, Útěcha zfilozofie, Dějiny filosofie
STRUKTURALISMUS
- rozvíjí se od 20.let 20. století – proti analytické metodě rozkladu a studia jednoduchých prvků zdůrazňuje
významstruktur, tj. celkového uspořádání složitých systémů a vztahů mezi jejich prvky - zdůrazňuje také účelovou, komunikační povahu jazyka + vliterární věděspočívá strukturalistické zkoumání
například v hledání typických protikladů (opozit), vyprávěcích schémat, různých časů vyprávění a podobně - významnou strukturalistickou školou bylPražský lingvistický kroužek, založený ruskými emigranty
( Trubeckoj , Jakobson ), kněmuž patřiliMathesiusneboJan Mukařovský (K vývoji české poezie a prózy)
PRAGMATISMUS u nás
KAREL ČAPEK (1890-1938)
- jeho názory lze spíše označit jako relativistickou filozofickou pozici
- ve svém díle hledá jednotu vmnohosti a rozrůzněnosti, hledá kritéria pravdivého poznání a podstaty člověka
- na jedné straně pro něho hodnoty existují nezávisle na naší vůli, jsou to skutečnosti, které lze poznávat,
analyzovat, vysvětlovat a srovnávat (hodnota je tedy objektivní záležitostí)
- na druhé straně vyplývají zpovahy naší osobnosti, zprostředí, ve kterém žijeme, zaktuální situace
("rozhodnout, co je dobré a špatné, je víceméně věc citu a víry; rozhodnout, co je vdaném konfliktu hodnot
lepší nebo horší, to už je věc pozorování, kontroly, srovnávání a opětovaných zkušeností")
- absolutizace noetismu vněkterých jeho dílech: trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život - zde
zaznamenáváme přes trvající důraz na individualitu poznávání odklon od relativismu prostřednictvím úsilí
ohledání obecně závazné pravdy
- díla: Pragmatismus čili filozofie praktického života
FENOMENOLOGIE u nás
JAN PATOČKA (1907 – 1977)
- studoval u nás i vNěmecku, asistent Husserla společně sHeidegerem, působil na UK v Praze
- přednášel do okupace, po válce pracoval ve výzkumném ústav Jana A. Komenského
- v70 letech 20. století opět nesměl psát (stejně jako za 2.sv. války), byla mu znemožněna i výuka na KU,
aktivně vystupoval vopozici proti oficiální moci, byl jedním zprvních mluvčí Charty77
- ústředním tématem jeho filosofie je hledání uceleného obrazu světa a místa člověka vněm (= motiv
přirozeného světa) = souvisí sosudem člověka a lidskou duší, žijeme vtechnické civilizaci, ale
potřebujeme základní hodnoty – láska, domov a teplo (vychází zHusserla), přirozený svět je
prostředím lidských kontaktů (láska a boj) + význam domova: domov je část světa, která je nám nejbližší,
kde se cítíme bezpečně – protikladem je svět (do světa chodíme za obživou, ale vracíme se zněho domů)
- dalším tématem – tzv. sokratovský motiv – souvisí sfilozofií dějin – ve fenomen. pojatých dějinách není
žádný určující zákon nebo konečný smysl dějin, dějiny vždy zůstanou problémem, nevíme, kam směřují
- důležitá je péče o duši, lidé by měli být vychováváni kpoctivému myšlení – pak „půjde lidstvo správně“
- díla: Přirozený svět jako filozofický problém, Úvod do fenomenologie, Kacířské eseje o filozofii dějin,
Evropa a doba poevropská, Negativní platonismus, Péče o duši
- po roce 1948 byla povolená pouze filosofie marxistická a proudy, které se nepříčily této filosofii
- mnozí nemarxističtí filosofové působili tedy:
a) vexilu: FERDINAND PEROUTKA (1895–1978, vmeziválečném období vedl deník Přítomnost, patří
ktzv. poúnorové emigraci, díla: Jací jsme, Budování státu I.-IV.)
IVAN SVITÁK ( 1925–1995, 1970–89 působil na univerzitě vKalifornii, vroce 1990se vrátil
zemigrace, reprezentoval tzv. „revizionistický“ marxismus)
VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ (1944, prof.soc. na univerzitě vJanově, soc.-fil. úvahy, eseje
b) zůstali vČSSR a nemohli publikovat oficiálně:
JOSEF ŠAFAŘÍK(1907–1992, eseje: co vmoderním světě „ohrožuje základy lidskéhobytí“)
MILAN MACHOVEC (1925-2003, původně profesor na filosofické fakultě UK, publikoval
vsamizdatu, dějiny českého myšlení, etika, představitel dialogu mezi marxismem a křesťanstvím
KAREL KOSÍK (1926-2003, původně prof.na fil. fak. UK, marxista, zabýval se historií českého
Myšlení, dílo: Dialektika konkrétního
