Osobnost Flashcards
(22 cards)
- PŘEHLED VÝVOJE PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI
Vznik psychologie osobnosti - počátky v prvních desetiletích 20. století; nezávislost na akademické psychologii; klinické prostředí jako kolébka oboru.
Cíle a definice oboru - objektivní porozumění osobnosti; účinná léčba; antropognostika; vlastní předmět, cíl a metodologie. Historické přístupy v USA a Evropě - předvědecké období v USA; klíčové monografie z roku 1937 (Allport, Stagner); komplexnější evropský přístup s kořeny v temperamentu, charakteru a duševních poruchách.
Teoretické zázemí a moderní vývoj - vliv tvarové a experimentální psychologie; teorie učení; psychometrie; rozvoj hlavních teoretických směrů.
Hlavní teoretické směry - hlubinná (psychodynamické procesy); rysová (konstituční činitelé); humanistická (cílevědomé Já, osobnostní růst); sociálně-kognitivní (interakce osobnosti a situace).
Předmět a cíle PO - otázky CO-JAK-PROČ; studium individuálních rozdílů vs. osoby jako celku; analytický vs. strukturální přístup.
Odlišnosti psychologie osobnosti od obecné psychologie - idiosynkrazie vs. typologický přístup; molární vs. molekulární; aktivita vs. reaktivita; proaktivní subjekt vs. reaktivní bytost.
Vývoj tradice a současné pojetí - výzkum individuálních rozdílů (Darwin, Galton, Wundt); funkční architektonika osobnosti (Freud, Adler, Rogers); současná tolerance různých teoretických přístupů.
- PŘEDMĚT A METODY PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI
Předmět psychologie osobnosti - osobnost jako skladba, vývoj, procesy a vztahy; vliv vnitřních a vnějších činitelů; zájem o zdravé (normální) lidi.
Definice osobnosti - souhrn charakteru, temperamentu, schopností; tři významy pojmu (hodnotící, psychická individualita, struktura psychiky); biosociální vs. biofyzická definice.
Znaky definic osobnosti - souhrnnost, jednota, přizpůsobení, jedinečnost, podstata; klasické definice (Eysenck, Cattell, Allport).
Současné psychologické vymezení - odlišnost a stabilita; integrita, osobitost, relativní důslednost; vědomí o vlastní totožnosti; sociální rozměr osobnosti.
Metody psychologického rozboru - mentální zaměření badatele; princip výzkumu psychických jevů; nepřístupnost některých prvků objektivnímu pozorování.
Hlavní metody rozboru osobnosti - klinická metoda (autentický lidský kontakt); experiment (standardní podmínky); statistická metoda (zkoumání na větším počtu osob).
Idiografický vs. nomotetický výzkum - individuální fenomén vs. obecné vlastnosti; porozumění jedinečnosti vs. tvorba norem; kvalitativní vs. kvantitativní přístup; rozdíly ve vědeckosti.
Logický status psychologických pojmů - terminologická nejednoznačnost; více významů a principů; exaktní vs. hypotetické pojmy; heuristická hodnota.
- FAKTOROVÉ POJETÍ OSOBNOSTNÍ SKLADBY A DYNAMIKY (R. CATTELL)
Skladba osobnosti (obecně) - stabilní psychická soustava zajišťující důslednost; vývoj v interakci s prostředím; modální vs. molekulární přístup ke struktuře.
Cattellovo faktorové pojetí skladby - teorie psychického hyperprostoru; objektivně měřitelné dimenze; osobnostní dispozice jako konstituční prvky.
Metodologické aspekty Cattellova přístupu - faktorová analýza; L-Q-T data; psycholexikální základ; inventář 16PF.
Cattellova klasifikace rysů - dle způsobu zjištění (povrchové vs. pramenné); dle původu (konstituční vs. modelované); dle modalit projevu (dynamické, schopností, temperamentové).
Dynamika osobnosti (obecně) - procesy osobnosti; duševní děje vs. stavy; Lewinovy dynamické kategorie (fakt vs. událost).
Cattellovo pojetí dynamiky osobnosti - teze o motivační povaze rysů; operacionální definice rysu jako formy souhrnných vlivů.
Dynamické rysy dle Cattella - erga (vrozené zdroje reaktivity); postoje (vztah k objektu); sentimenty (složité emoční tendence). Dynamická spleť - vzájemné prolínání dynamických rysů; vliv prostředí a kultury; psychická triáda (erga + postoje = sentimenty).
- ANALYTICKÉ POJETÍ OSOBNOSTNÍ SKLADBY A DYNAMIKY (C. G. JUNG)
Skladba osobnosti (obecně) - stabilní psychická soustava; neustálý vývoj v interakci; modální vs. molekulární přístup.
Jungův analytický přístup - všestranné hlubinné pojetí; jednota protikladů; funkční a smysluplný celek. Dílčí systémy osobnosti dle Junga - Já (vědomá část); osobní nevědomí (individuální zkušenosti, komplexy); kolektivní nevědomí (archetypy).
Psychické funkce a orientace - introverze vs. extraverze; racionální (myšlení, cítění) vs. iracionální (vnímání, intuice) funkce.
Dynamika osobnosti (obecně) - procesy osobnosti; duševní děje vs. stavy; Lewinovy kategorie fakt a událost.
Dynamické principy Jungovy teorie - ekvivalence (zákon zachování energie); entropie (distribuce psychické energie).
Duševní energie a dynamické dispozice - libido; hodnoty (množství energie vkládané do oblastí osobnosti); komplexy (nevědomé emoce a vzpomínky).
Osobnostní růst dle Junga - nerovnováha jako motor vývoje; individuace (harmonické sloučení protikladných složek); nahrazování Já Jástvím.
- Psychoanalytické pojetí skladby a dynamiky osobnosti (S. Freud)
Úvod do psychoanalýzy - psychická determinace; biologická determinace; nevědomé motivy.
Skladba osobnosti dle Freuda - topografický model; strukturální model; vědomí-předvědomí-nevědomí; Id-Ego-Superego.
Dynamika osobnosti - instinkty života a smrti; psychická energie; identifikace; dynamická souhra subsystémů; typy úzkosti.
Vývoj osobnosti - psychosexuální stádia; význam raného dětství; Oidipův komplex.
Hodnocení teorie - systémovost teorie; klinický přínos; validizační problémy; single case omezení.
Další vývoj psychoanalýzy - Jung a kolektivní nevědomí; Adler a komplex méněcennosti; modifikace původní teorie.
- Koncept kontinuitního a diskontinuitního vývoje osobnosti
Model diskontinuity - vývojová stádia; kvalitativní skoky; fixace vývoje; psychosexuální etapy; psychosociální krize.
Freudův psychosexuální vývoj - orální stádium; anální stádium; falické stádium; latence; genitální stádium; fixace libida.
Eriksonův psychosociální vývoj - osm věků; ctnosti; psychosociální krize; epigenetický princip.
Piagetův kognitivní vývoj - senzomotorické stádium; symbolické myšlení; konkrétní operace; formální operace.
Model kontinuity - plynulý vývoj; učení a zkušenost; princip návaznosti; postupné zrání; individuální tempo.
Allportova teorie propria - tělesné Já; identita Já; rozrůstání Já; poznávající Já; funkční autonomie motivů.
Jungova teorie vývoje - bytostné Já; první a druhá polovina života; individuace; syntéza vědomého a nevědomého.
Adlerův pohled - komplex méněcennosti; sociální cit; usilování o nadřazenost; motivace nedostatku.
- Neurofyziologická teorie temperamentu (I. P. Pavlov)
Temperament - vrozená dispozice; kategoriální a dimenzionální teorie; reaktivita a emoční ladění.
Kontext a východiska teorie - klasické podmiňování; vyšší nervová činnost; individuální rozdíly v učení; konstituční základ reaktivity.
Základní pojmy Pavlovovy teorie - podráždění a útlum; síla, vyrovnanost a pohyblivost nervových procesů; působení CNS na chování.
Typologie CNS a temperamentu - čtyři typy temperamentu; nervová základna temperamentových vlastností; sangvinik, flegmatik, cholerik, melancholik.
Další výzkumy a doplnění - první a druhá signální soustava; vliv prostředí; doplnění Něbylicyna; Eysenckovo rozpracování.
Kritické hodnocení teorie - experimentální základ; biologická determinace; redukcionismus a omezení teorie temperamentu.
- KONSTITUČNÍ TEORIE TEMPERAMENTU (W. SHELDON)
Konstituční pojetí Kretschmera - klinické pozorování vztahu mezi tělesnou stavbou a temperamentem; typologie těla a temperamentu bez exaktních měření.
Antropometrická teorie Sheldona - objektivní přístup k měření těla; molekulární pojetí buněčné skladby; somatotyp jako kvantitativní poměr endo-, mezo- a ektomorfie.
Typologie těla a temperamentu - Kretschmerovy typy (astenik, atlet, pyknik) a Sheldonovy typy (ektomorf, mezomorf, endomorf) s odpovídajícími temperamenty.
Metodologický přístup Sheldona - fotografie, měření, matematické zpracování dat; sedmibodová stupnice hodnocení.
Přínos a kritika teorií - statistické potvrzení vztahu mezi tělem a temperamentem; využití v diagnostice delikvence; riziko biologického determinismu.
- PSYCHOMETRICKÁ TEORIE TEMPERAMENTU (H. J. EYSENCK)
Faktorová analýza jako metoda - hierarchický model osobnosti, objektivní měření, psychometrický přístup k temperamentu.
Teorie PEN (tři dimenze osobnosti) - Psychoticismus, Extraverze-Introverze, Neuroticismus-Stabilita jako základní rozměry temperamentu.
Biologické základy temperamentu - ARAS, limbický systém, autonomní nervový systém jako neurofyziologické mechanismy.
Typologie temperamentu - návaznost na Hippokratovu typologii, kombinace dimenzí E a N vytváří čtyři klasické typy temperamentu.
Praktické aplikace a empirické důkazy - dotazníky, mezikulturní validita, genetické studie, biologické koreláty.
- PSYCHOBIOLOGICKÁ TEORIE TEMPERAMENTU (R. C. CLONINGER)
Biologický základ temperamentu - propojení temperamentových dimenzí s konkrétními neurotransmiterovými systémy a mozkovými oblastmi.
Čtyři temperamentové dimenze - vyhýbání se poškození (HA), vyhledávání nového (NS), závislost na odměně (RD), vytrvalost (PS).
Charakterové dimenze - sebeřízení (SD), spolupráce (CO), sebepřesah (ST) jako získané složky osobnosti.
Diagnostické nástroje - TCI dotazník a jeho aplikace v klinické praxi a výzkumu.
Klinické aplikace - využití v diagnostice poruch osobnosti a plánování terapeutických intervencí.
- PSYCHOANALYTICKÁ TYPOLOGIE CHARAKTERU (S. FREUD)
Vymezení charakteru - etymologie pojmu; charakter jako soubor získaných vlastností určujících psychosociální bytí; regulační funkce charakteru.
Psychosexuální vývoj - stádia vývoje (orální, anální, falické, latence, genitální); erotogenní zóny; klíčové konflikty v jednotlivých stádiích.
Orální charakter - fixace v orálním stadiu; orálně-receptivní a orálně-agresivní subtypy; projevy v dospělosti.
Anální charakter - fixace v análním stadiu; anální-retentivní a anální-expulzivní subtypy; souvislost s nácvikem čistotnosti.
Falický charakter - fixace ve falickém stadiu; vztah k Oidipovu/Elektřinu komplexu; pohlavně specifické projevy.
Teoretické rozšíření - Abraham, Reich; charakterová analýza; aplikace v klinické praxi.
- ORGONOVÁ TYPOLOGIE CHARAKTERU (W. REICH)
ORGONOVÁ TEORIE - kosmická energie prostupující vším; orgastická potence jako schopnost oddání se proudění orgonu; triáda autentických potřeb: vědění, tvůrčí činnost, láska.
GENITÁLNÍ CHARAKTER - autentická reakce na situaci; nonkonformita; důslednost myšlení a jednání; svobodná sexualita; kritický přístup k omezujícím normám.
NEUROTICKÝ CHARAKTER - narušení vývoje potenciálů restriktivní výchovou; charakterový krunýř jako mentální izolace; snížená motivace a sociabilita; zkreslené interpretace skutečnosti.
CHARAKTERNÍ BIOPATIE - zhoubná forma neurotického charakteru; emoční mor s epidemickým charakterem; iracionální myšlení; morální pokrytectví; destruktivní postoje vůči druhým.
TERAPEUTICKÉ PŘÍSTUPY - vegetoterapie zaměřená na tělesný aspekt charakterového pancíře; orgonová terapie využívající orgonový akumulátor; souvislost mezi charakterovou strukturou a politickými systémy.
- TYPOLOGIE CHARAKTERU DLE E. FROMMA
ZÁKLADNÍ DICHOTOMIE - produktivní vs. neproduktivní charakter; individuální vs. sociální charakter; humanistický přístup s důrazem na etické jádro lidského bytí.
PRODUKTIVNÍ CHARAKTER - autenticita k potřebám lásky a tvořivosti; schopnost vytvářet hodnoty; projevy ve formě tvořivé práce, schopnosti lásky a morální autonomie.
NEPRODUKTIVNÍ CHARAKTER - pět základních typů: vykořisťovatelský (cynický, předmětný vztah k lidem), receptivní (závislý na autoritách), křečkovský (hromadění jako bezpečí), tržní (komodifikace sebe i druhých), nekrofilní (orientace ke smrti).
INDIVIDUÁLNÍ CHARAKTER - psychologická náhrada instinktů; motivuje jednání; idiosynkratická povaha odlišující jedince od ostatních; určuje spontánní reakce.
SOCIÁLNÍ CHARAKTER - odraz kulturních a společenských podmínek; sdílené vlastnosti s příslušníky skupiny; přeměna individuální energie v psychosociální sílu; revoluční typ vs. inertní typ.
- MODELY VÝVOJE MORÁLKY (J. PIAGET, L. KOHLBERG)
MORÁLKA A SVĚDOMÍ - získaná psychická dispozice jednání v souladu s etickými normami; vztah mezi morálkou (normativní charakter) a svědomím (individuální morální vlastnosti); význam pro prosociální fungování a duševní zdraví.
PIAGETŮV DVOUFÁZOVÝ MODEL - vývoj od heteronomní morálky (závislost na autoritách, egocentrismus) k autonomní morálce (racionální hodnocení, uvažování o úmyslech); důležitost kognitivního vývoje a citové podpory.
KOHLBERGŮV TŘÍFÁZOVÝ MODEL - prekonvenční morálka (orientace na trest a vlastní zájmy); konvenční morálka (konformita, společenský řád); postkonvenční morálka (společenská dohoda, univerzální etické principy).
MORÁLNÍ TYPY A VÝZKUM - heteronomní, autonomní a relativistický typ; empirické podpora vývojové posloupnosti; vzácnost dosažení nejvyšších stádií; kritika genderové a kulturní zaujatosti teorie.
GENDEROVÉ A KULTURNÍ ROZDÍLY - odlišný důraz v morálním usuzování mužů a žen; faktory podmiňující morální vývoj; otázky univerzality morálních stádií napříč kulturami.
- PSYCHOANALYTICKÉ POJETÍ OSOBNOSTI
HISTORICKÝ KONTEXT - vznik psychoanalýzy na přelomu 19. a 20. století; klinické kořeny; objektivní porozumění narušené osobnosti; teoretické předpoklady topického a energetického přístupu.
ZÁKLADNÍ PRINCIPY - psychická determinace (vliv nevědomých obsahů a minulých zkušeností); biologická determinace (vrozené pudy řídící vývoj); metodologické přístupy zahrnující analýzu snů, volné asociace a terapeutický vztah.
MODELY STRUKTURY OSOBNOSTI - topografický model (nevědomí, předvědomí, vědomí); strukturální model (id, ego, superego); dynamické vztahy mezi složkami; boj o psychickou energii mezi jednotlivými strukturami.
DYNAMICKÉ ASPEKTY - instinkty a pudy jako základní motivační síly; psychická energie s principy ekvivalence a entropie; úzkost jako důsledek vnitřních konfliktů; obranné mechanismy jako odpověď na úzkost.
ROZŠÍŘENÍ TEORIE - Jungovo teleologické pojetí s konceptem kolektivního nevědomí; sociálně-kulturní aspekty v dílech Adlera, Horneyové a Fromma; silné a slabé stránky psychoanalytického přístupu k osobnosti.
- PSYCHOMETRICKÉ POJETÍ OSOBNOSTI
Obecná charakteristika - trvalé dispozice; individuální důslednost; empirický přístup; objektivní měření; psychometrická tradice.
Koncept rysu osobnosti - reálný strukturální prvek; obecný rys vs. osobité dispozice; kardinální, centrální a sekundární dispozice; dělení podle způsobu zjištění, původu a modalit projevu.
Hlavní metody a přístupy - sémantická analýza (Allport); faktorová analýza (Cattell, 16PF); lexikální analýza (Goldberg, Big Five).
Měření a výzkum rysů - měřící nástroje (16PF, NEO, MMPI); stabilita vs. změna; prediktivní hodnota; silné a slabé stránky psychometrického pojetí.
- HUMANISTICKÉ POJETÍ OSOBNOSTI
Vznik a základní principy - třetí síla; potenciál pro růst; sebedeterminace; bytostně dobrá povaha člověka; odmítnutí redukcionismu.
Maslow: sebeaktualizace - hierarchie potřeb; studium zdravých jedinců; charakteristiky sebeaktualizovaných osob; vrcholné zážitky.
Rogers: na klienta zaměřený přístup - self-koncept; subjektivní a objektivní self; ideální vs. reálné Já; kongruence a inkongruence; bezpodmínečné přijetí.
Další koncepty a praktické aplikace - dobrý život; plně fungující osoba; otevřenost prožívání; sebeúcta; terapeutické podmínky.
Hodnocení humanistického přístupu - přínosy pro psychoterapii; kritika subjektivity; problém velebení sebelásky; spiritualita jako integrační centrum.
- SOCIÁLNĚ-KOGNITIVNÍ POJETÍ OSOBNOSTI
Vznik a charakteristika - komplexní propojení psychologie učení, myšlení a sociální psychologie; utváření osobnosti v interakci s prostředím; význam subjektivního prožitku.
Bandura: reciproční determinismus - model interakce osobnost-prostředí; vzájemné ovlivňování jedince a situace; self-efficacy (očekávaná osobní zdatnost); činitelé ovlivňující osobní zdatnost.
Rotter: místo kontroly - Locus of Control (LOC); internalisti vs. externalisti; psychologické rozdíly mezi lidmi s vnitřním a vnějším místem kontroly; vliv na výkon a osobní pohodu.
Seligman: naučená bezmocnost - selhání volní činnosti; experimentální důkazy; stav rezignace organismu; naučený optimismus jako protipól; aplikace v terapii.
Prožitek osobní kontroly a kritické zhodnocení - subjektivní představy o možnosti ovlivňovat život; praktické aplikace; přínosy a kritika sociálně-kognitivního přístupu.
- JÁ A SELF V PSYCHOLOGII OSOBNOSTI A OBRANNÉ MECHANISMY
Já jako psychologický koncept - ústřední složka osobnosti; vědomí o vlastní existenci; intencionalita; odlišnost od ega, organismu a celé osobnosti; vývoj směrem k sociálnímu bytí.
Já jako objekt - tělesné Já jako základ sebepoznání; kategorické Já vznikající v předškolním věku; vývojová progrese od konkrétních k abstraktním sebekategoriím; vliv věku a sociálního kontextu.
Já jako subjekt - pocit vlastní zdatnosti (self-efficacy); pocit jedinečnosti jako vědomí specifičnosti; pocit stability jako kontinuity existence; uvažování o vlastním Já (sebereflexe) spojené s vývojem abstraktního myšlení.
Sebeúcta (self-esteem) - přesvědčení o vlastní hodnotě; vývoj na základě zkušeností a zpětné vazby; výhody a nevýhody vysoké sebeúcty; význam pro psychické zdraví.
Obranné mechanismy - nevědomé způsoby snižování úzkosti; různé typy mechanismů (vytěsnění, regrese, projekce, racionalizace); členění dle vývojové úrovně; pozitivní i negativní dopady na adaptaci.
- EMOCE A MOTIVY, OSOBNOST
Vymezení pojmu emoce - stav zvýšené aktivity; specifické prožívání; fyziologické změny; adaptační funkce; transakční povaha; vliv na různé složky osobnosti.
Emoce a vrozenost - etologické studie; Bridgesová a ontogenetický vývoj (diferenciace z obecné aktivace); Izard a výzkum faciálních projevů; limbický systém jako neurální základ.
Emoce a učení - sociální a kulturní determinace; Watsonův experiment s podmíněnými emocemi; kultivace emočních projevů; kulturní variabilita vs. univerzalita základních emocí.
Klasifikace lidských emocí - podle délky (afekty, nálady, vášně); podle kvality (nižší vs. vyšší); různé taxonomie (Watson, Atkinsonová, Plutchik, Milivojević).
Motivy a motivace osobnosti - motivace jako regulační proces; motiv jako spouštěcí síla; vrozené vs. získané motivy; různá pojetí motivace; druhy motivů (jídlo, sebepotvrzení, sex, zvědavost).
Frustrace motivů - blokování cesty k cíli; subjektivní povaha; vztah k napětí; frustrační tolerance; konstruktivní i destruktivní účinky.
Konflikt - rozcházející se potřeby a cíle; typy intrapsychických konfliktů (apetence-apetence, negace-negace, apetence-negace); faktory ovlivňující řešení konfliktů.
- FRUSTRACE, ÚZKOST, KONFLIKT
Frustrace motivů - blokování cesty organismu k cíli; subjektivní fenomén; intersubjektivní rozdíly ve vnímání frustrace.
Frustrace a napětí - napětí jako stav mentální zátěže; čas jako proměnná; frustrační tolerance a její determinanty.
Účinky frustrace - reciproční determinismus; konstruktivní účinky (zvýšené úsilí, kompenzace, změna prostředků); nekonstruktivní účinky (regrese, agrese, rezignace).
Úzkost - obecná nepříjemná nálada; druhy úzkosti dle Freuda (reálná, morální, neurotická); aktivace obranných mechanismů.
Konflikt - Lewinova topologická teorie; typy intrapsychických konfliktů (apetence-apetence, negace-negace, apetence-negace); strategie řešení konfliktů.
- PORUCHY OSOBNOSTI
Vymezení pojmu porucha osobnosti - hluboce usazené maladaptivní vzorce; přetrvávající vzorec prožívání a chování odlišný od očekávání; narušení sebehodnocení a kontroly impulzů.
Teoretické přístupy - biologické teorie (Clonninger, neurobehaviorální model); interpersonální teorie (SACHS); kognitivní teorie (kognitivně-evoluční, dialektický přístup); psychodynamické teorie (objektní vztahy, teorie připoutání).
Specifické poruchy osobnosti (1) - paranoidní (podezíravost, nedůvěra); schizoidní (nezájem o vztahy, oploštělost); disociální (egoismus, antisocialita).
Specifické poruchy osobnosti (2) - emočně nestabilní (impulzivita, hraniční typ); histriónská (teatrálnost, potřeba uznání); anankastická (perfekcionismus, rigidita).
Specifické poruchy osobnosti (3) - anxiózní (přecitlivělost, vyhýbání); závislá (neschopnost samostatného rozhodování); jiné specifické (narcistická, pasivně-agresivní).
