1. filozofie Flashcards
(52 cards)
definuj filozofie
= věda, která se zabývá kladením otázek po základu, smyslu, podstatě a porozumění světu jako celku, a místa člověka, jeho bytí a ducha v něm. Usiluje o vidění světa v souvislostech.
definuj výchova
= proces záměrného působení na člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji.
jaké jsou 3 ohniska zájmu filozofie podle radima palouše
1) Komplexní nazírání na proces výchovy (snaha porozumět vědění o výchově a vzdělávání ve všech souvislostech)
2) Metodologické otázky zkoumání výchovných jevů, meze lidského poznání a jeho předávání (např. Co znamená zprostředkovat někomu vědění? A je to vůbec možné?)
3) Etické otázky výchovy, hodnoty ve výchově, cíle a povaha výchovy (např. Jakou roli hrají ve výchově hodnoty?)
co jsou to výchovné antinomie eugene finka?
Pro fenomén výchovy je charakteristická jistá protichůdnost. Problematika výchovných antinomií se dotýká samotných základů myšlení o výchově a zpochybňuje jistoty, které si utváříme o cílech, prostředcích a účinnosti výchovného působení. Nejde jen o fakt, že na výchovu bývá nahlíženo v různých částech světa a v různých dobách často protikladně. Jedná se o to, že ke každé pedagogicky relevantní tezi lze klást protitvrzení. Výchovné antinomie jsou obecnými otázkami, na něž neexistuje jednoznačná odpověď. Jsou formulovány v napětí mezi dvěma póly. Každý člověk se s nimi vypořádává vlastním jedinečných způsobem. Analýzou různých podob tohoto rozporu se zabýval např. Eugen Fink (německý fenomenolog).
1. Antinomie: Výchova jako pomoc VS. výchova jako manipulace
Pomáháme výchovou rozvíjet osobnost, nebo ji „znásilňujeme“? Máme jako vychovatelé právo někomu vnucovat své vlastní pojetí života?
− Kde je míra mezi samostatným rozvojem a rozvojem, který je řízený zvenčí (státem, kurikulem, učitelem? Tento rozpor má kořeny v postromantickém období, kdy začíná
2
docházet k odmítání řízené autoritativní výchovy a nezbytnosti výchovného nátlaku a
zároveň zde vzniká nový požadavek na autenticitu výchovy. Palouš k tomu dodává, že jedinec musí každou nabízenou informaci zpracovat, aby pro něho mohla něco znamenat a toto zpracování nutně nemusí znamenat slepé přijetí.
2. Antinomie: Moc a bezmoc výchovy
Bezmoc: Víme, že předat „nepřenositelné“ životní zkušenosti je nemožné.
Moc: Víme, že výchovou lze formovat i de-formovat, až svést vychovávaného člověka (nebezpečná moc).
− Palouš dodává, že smyslem výchovy není předat nezkreslený obsah vědění (to se totiž časem mění), vychovávat znamená přivádět do stavu otevřenosti pro svět a druhé lidi.
3. Antinomie: Hranice a bezhraničnost výchovy
Výchova je proces neukončený a neukončitelný. Jak mohou vychovávat ti, co jsou sami teprve „na cestě“ k vychování?
− Vychovatel je nucen vychovávat dříve, než je sám definitivně vychován, neboť tato definitiva nám chybí po celý život. Palouš dodává, že s nehotovostí lze ovšem počítat, zohlednit ji a na základě toho učinit výchovu svobodnější, komunikativnější, pluralitní.
4. Individuálnost a obecnost výchovy (jedinečné pole vychovávaného)
Má se vychovávaný vnořit do společné kultury, nebo má rozvíjet svou neopakovatelnou jedinečnost?
− V pozadí této antinomie je též diskuse mezi klasickou pedagogikou orientovanou na obsahy vzdělání a alternativními pedagogickými směry zdůrazňujícími jako východisko spíše žáka s jeho individualitou a potřebami.
5. Výchova k profesi VS. výchova k lidství (odborná kvalifikace/obecně lidská vzdělanost)
Je cílem výchovy připravit někoho na konkrétní práci či v něm kultivovat obecné dispozice uplatnitelné napříč všemi oblastmi?
− Tento rozpor se zabývá potřebou „praktičnosti“. Jsou trh práce a jeho potřeby jediným nebo rozhodujícím kritériem při volbě studia? Dále poukazuje na rozpor mezi teorií a praxí, vědou a výzkumem a profesionalitou a skutečnou vzdělaností. Kompetence k lidskosti, způsobilost stát se dobrým člověkem je nepřenositelná a nenaučitelná, přesto nelze výchovu zúžit na „výrobu profesionálů“.
6. Meze a možnosti výchovy
Co lze v člověku formovat? A co je jeho přirozenost? Existuje v nás něco natolik setrvalého, že to nejde výchovou změnit?
− Jaký je dosah výchovy? Může výchova ovlivnit aspoň něco? Nakolik lze výchovou „přebít“ genetickou či sociální determinaci?
jak vnímal filozofii výchovy jan patočka?
V úvodu své knihy se zabývá tím, jaký může mít filozofie jakožto spekulativní věda význam pro výchovu a vzdělávání. Spekulativností se má na mysli to, že při řešení problému nepřekládá žádné pevně stanovené poučky. Dle myšlenek pozitivismu se filozofie zabývá jen těmi otázkami, které v danou chvíli nelze řešit vědecky. Filozofie o nich přemýšlí, ale odpovědi jsou zahaleny neurčitostí. Ve chvíli, kdy nastane správný čas, předá filozofie daný problém skutečné vědě (např. pojem atom, původně se jím zabývala filozofie, dnes je možné ho zkoumat či měřit mnohem podrobněji a jednoznačněji – atomová fyzika, chemie). Patočka tvrdí, že ačkoli filozofie nepřináší jednoznačné, měřitelné odpovědi, dochází při jejím zkoumání k tomu, že se člověk sám vnitřně mění.
Pedagogikou rozumí „údiv, který divícího se diváka vytřásá ze zažitých stereotypů“. Odkazuje k Platónově teorii o jeskyni a říká, že výchovou je akt, kdy učitel osvobozuje žáky od stěny jeskyně (tj. z jejich vlastního světa, kde je jim dobře a necítí potřebu změny) a vyvádí je do skutečného světa, otevírá jim obzory. Abychom mohli někoho vychovávat a vzdělávat, je třeba jej vytrhnout z „tupé, každodenní
3
normálnosti“. Tím, že se člověk setká s něčím novým, spatřuje ve světě větší smysl a vnímá ho v širších souvislostech.
jaké jsou soudobé teorie vzdělávání podle yvese bertnarda?
Bertrand v knize uvádí 7 kategorií teorií výchovy. Každá z teorií obsahuje analýzu problému soudobého vzdělávání a návrhy jeho změn, doprovázené úvahami o cílech vzdělávání, o roli učitele, o postavení žáka, o významu učiva a o sociokulturním významu vzdělávání. Tato klasifikace je tvořena podle 4 prvků, které představují póly reflexe výchovy. Póly teorií Teorie k danému pólu nejbližší Daná teorie je zaměřena na… 1.Subjekt (žák) Spiritualistické Vztah mezi člověkem a univerzem Personalistické Vnitřní dynamiku osobnosti (potřeby, …) 2.Obsah (předměty a disciplíny) Akademické
vyučované poznatky jsou objektivní a názoru či společnosti nezávislé
4
3.Společnost (druzí lidé, okolí, univerzum) Sociální teorie
transformaci společnosti a kultury skrze vzdělávání 4.Interakce mezi 1.-3. (učitel, média, komunikace Technologické Zpracování informací, vliv médií Kognitivně psychologické
konstruktivistické didaktiky plynoucí z psychologie učení sociokognitivní
vliv sociálních a kulturních faktorů na učení
Spiritualistické teorie (jinak nazývané transcendentní, metafyzické)
−
Vychází z různých náboženství, metafyzických a mystických systémů a orientální filozofie. K tomuto směru se řadí ti, kteří se zajímají o duchovní rozměr života na této zemi a o smysl života. Zastávají názor, že lidí by se měli umět osvobozovat od viditelného světa a překračovat sebe sama, aby se mohli pozvednou na duchovní (ve významu vyšší) úroveň. Jedním z představitelů (=autorů teorie) je Abraham Maslow.
Personalistické teorie (jinak nazývané humanistické, organické, svobodné či otevřené)
−
Tato teorie zastává názor, že pánem svého vzdělávání musí být sama osoba, která se nachází v procesu učení, právě ona řídí své vlastní vzdělávání a využívá k tomu vnitřní energii. Dle této teorie je úkolem učitelů usnadňovat žákům učení a vést je k seberealizaci. Představitelem je např. Carl Rogers, který zdůrazňuje svobodu žáka, jeho zájmy a jeho vůli učit se.
Kognitivně psychologické teorie
−
Tyto teorie vychází z Piagetovské psychologie, kognitivní psychologie a konstruktivistické epistemologie, studuje rozvoj kognitivních procesů (usuzování, tvorba prekonceptů, řešení problémů, …) a proces konstruování poznatků učícím se jedincem.
Technologické teorie
−
Vycházejí z poznatků teorie systémů, kybernetiky, teorie komunikace, behaviorismu a kognitivní psychologie. Kladou důraz na zdokonalení předávání informací použitím vhodných technologií (slovo technologie zde zastupuje jak postupy, tak didaktické pomůcky). Bertrand uvádí, že by se též měla zkvalitnit interakce mezi člověkem a počítačem (kniha je z roku 1987, dnes už jsme v podstatně jiné situaci).
Sociokognitivní teorie
−
Tyto teorie vychází z poznatků a výzkumů sociologie, antropologie a psychosociologie. Zdůrazňují význam kulturních a sociálních faktorů při výstavbě poznatků. Věnují se problémům způsobeným přehnaně psychologickým pohledem na vzdělávání. Představitelem je např. Lev Semjonovič Vygotskij.
Sociální teorie
−
Zastávají názor, že vzdělání má umožnit řešení problémů sociálních, kulturních i problémů životního prostředí. Hlavním posláním vzdělávání je příprava žáků na řešení těchto problémů. Zkoumají např. témata: sociální a kulturní nerovnosti, problémy environmentální, negativní vliv technologií a industrializace atd. Jedním z představitelů je John Dewey.
Akademické teorie
5
−
Jejich kořeny jsou v klasické literatuře, filozofii a obecné kultuře. Soustředí se na předávání obecných poznatků. Stojí v opozici proti příliš velkému vlivu specializovaného vzdělávání. Dělí se na dva proudy – tradicionalisty a generalisty. Tradicionalisté chtějí, aby byly předávány obsahy nezávislé na jednotlivých kulturách. Generalisté kladou důraz na obecné vzdělávání – zabývají se kritickým myšlení či schopností adaptace. Dle těchto teorií je úkolem učitele předávat obsahy, úkolem žáků je tyto obsahy asimilovat.
Pozn.: Měla by stačit jedna starší a jedna novější teorie. Klafki je trochu na pomezí (r. 1967). Zároveň je třeba vyjádřit, jaký k nim máme my postoj.
Na základě zkušeností, s oporou právě popsané teorie výchovy (tím je myšlena ta, co je zachycena v knihách) si tvoříme svou subjektivní teorii výchovy a učení. Je to souhrn našich názorů a přesvědčení, které ovlivňují naše (učitelské) myšlení a jednání. Subjektivní teorii výchovy lze rozvíjet získáváním dalších zkušeností a studiem filozofie „velké“, tj. knih.
jaká byla výchova v prvobytně pospolné společnosti?
1) Prvobytně pospolná společnost
− Typický skupinový způsob života, znalosti byly malé a předávaly se nápodobou. Zprvu byla výchova jednotná, k první diferenciaci došlo při přirozené dělbě práce (liší se výchova chlapců a dívek). Důraz na výchovu pracovní (zachování rodu) a mravní (pravidla soužití).
oddělení pastevectví, zemědělství, > řemesel, duševní a fyzické práce
vznik soukromého vlastnictví vznik společenských tříd>
vznik otrokářského řádu
jaká byla výchova ve spartě
− aristokratický, zemědělský stát, 90% obyvatelstva otroci (nebyli soukromým majetkem)
− strach z povstání otroků → neustálá vojenská pohotovost
− výchova svobodných občanů byla státní a týkala se dívek i chlapců
− výchova byla zaměřena na tělesný a vojenský výcvik + čtení, psaní, počítání, hudba a zpěv
− tvrdé tresty, překonávání bolesti, hladu, chladu
− do 7 let: dítě v rodině (pak státní výchovný ústav)
− do 18 let: tvrdý výcvik + rozhovory se staršími váženými muži, štvanice na otroky (kryptie)
− 18-20 let: vojenský výcvik (efébie)
− 20-30 let: vojenská služba → pak plnoprávní občan
− dívky: tělesná a vojenská výchova → zdravé děti, v případě války obrana měst
− klady: státní výchovné ústavy, výchova žen, vlastenecká výchova, považovali výchovu za důležitou státní a společenskou funkci
jaká byla výchova v athénách
−
výhodná poloha, přístav, obchody, bohatý stát, rozvinutá řemesla
−
otroci 80 % (soukromým majetkem)
−
výchova pouze pro chlapce, dívky doma (učily je matky, podcenění rozumové výchovy)
−
cílem výchovy kalokagathia (syntéza tělesné, rozumové, mravní a estetické výchovy)
6
−
fyzická práce nedůstojná pro svobodné obyvatelstvo, zastávali ji jen otroci a chudí
−
školy soukromé (chlapce do nich doprovázel otrok = paidagogos)
−
3stupňový systém škol:
1)
7-14 let: škola gramatistů (čtení, psaní, počty) škola kitharistů (hudba, zpěv, hra na nástroj)
2)
13-15 let: zápasnická škola Palaistra, obsahem pětiboj (zápas, běh, skok, vrh, plavání)
3)
15-18 let: gymnasion – besedy, řečnictví (příprava na výkon funkcí ve státních úřadech) - 18-20 let: vojenský výcvik – od 20 let plnoprávní občané
−
rozdíly vůči Spartě: soukromé školy, podcenění výchovy žen, vých, a vzděl. všestrannější, uplatňování rodiny ve výchově
jak v antice myslel sokrates?
Sokrates
−
kritizuje relativismus sofistů (dokazovali relativitu všeho, neexistuje absolutní pravda)
−
klade důraz na učení o pravdě a mravní dokonalosti
−
nejvyšší mravní ctnost je moudrost, která se v činech projevuje jako statečnost a v citech jako umírněnost
−
„Poznej sebe sama“ – neustálé sebepoznávání, sebezdokonalování a hledání pravdy
−
cíl výchovy – rozvoj mravní stránky osobnosti
−
využíval dialogickou metodu (dnes sokratovská) – žáci se k řešení problémů dostali skrze své odpovědi na Sokratovy otázky (v případě nesprávné odpovědi, kladl další otázky, aby žák uznal svou nevědomost)
−
nic nenapsal, vše co o něm víme je od Platóna (jeho žák)
vzdělávání ve středověku
Systém středověkého vzdělávání
− řád otrokářský byl nahrazen řádem feudálním (šlechta, duchovenstvo, měšťané, poddaní)
− křesťanství bylo středem veškerého výchovného působení
− typy škol: církevní, rytířská výchova, školy městské a univerzity
− církevní školy: zprvu jen chlapci, pak i dívky (ze šlechtických rodin), výuka v latině, vyučovalo se sedmero svobodných umění, náboženství a latinská gramatika, vnitřní (ti, co v klášteře žili) X vnější škola (ti, co docházeli)
− rytířská výchova: na hradech, páže → zbrojnoš → rytíř, sedmero rytířských ctností (jízda na koni, plavání, střelba z luku, zápas, lov, hra v šachy, skládání veršů a zpěv) + náboženství
− městské školy: prakticky zaměřené, nižší (čtení, psaní, náboženství, latinská gramatika) X vyšší (zde částečně sedmero svobodných umění), časem na nižších školách výuka v češtině
− univerzity: rozvoj řemesel, obchodu, kultury → potřeba odbornějších znalostí, zdůraznění úlohy rozumu, UK (1348), původně 4 fakulty – artistická (přípravný stupeň pro ostatní, sedmero svobodných umění), teologická, právnická a lékařská
− Sedmero svobodných umění: základ středověkého vzdělávání, trivium (gramatika, rétorika, dialektika, kvadrivium (aritmetika, geometrie, astronomie, múzika)
j.a.komenský
Život a dílo Jana Amose Komenského 28. 3. 1592 (Nivnice) – 1670 (Naarden)
−
poslední biskup jednoty bratrské (nejvýraznější protikatolické hnutí, Chelčický, Blahoslav)
−
teolog, polyhistor, pedagog - svým dílem položil základy novodobé pedagogiky
−
dodnes uznávaný a nejčastěji citovaný autor - jeho odkazem se zabývá vědní disciplína = komeniologie
−
studoval v Herbornu a Heidelbergu, velký vliv na něj měl učitel Jan Alsted – vedl své žáky k četbě a dělat si poznámky, výpisky…
−
učil v Přerově na bratské škole, od r.1618 byl duchovním správcem Fulneku
−
po bitvě na Bílé hoře (1620) se musel skrývat před pronásledováním protireformace
7
−
1627 – Obnovené zřízení zemské (stanovuje katolickou víru jako jediné nab.) 1628 – odešel nadobro z vlasti do Lešna, Anglie, Švédsko, Uhry, Nizozemí
o
VELKÁ DIDAKTIKA – řeší zákl. cíle výchovy, její obsah, principy a metody a přináší návrh organizační struktury školství pro veškerou mládež
o
INFORMATORIUM ŠKOLY MATEŘSKÉ – systematický návod pro matky, jak úspěšně rozvíjet výchovu nejmenších v rodině a jak je připravovat pro školní docházku (navrhoval, aby byly děti do 6 let doma)
o
BRÁNA JAZYKŮ OTEVŘENÁ – progresivní učebnice latiny i dalších cizích jazyků, je zde shrnuto 8 000 slov do tisíce vět a jednoho sta věcných okruhů, což umožňuje současně učit věcem i slovům a neodtrhovat jazykovou výchovu od soustavného poznávání skutečnosti (je tedy zároveň i jakousi encyklopedií)
o
NEJNOVĚJŠÍ METODA JAZYKŮ – (spis) – názor na jazykové vyučování, 10.kapitola: Analytická didaktika – obsahuje nejkoncentrovanější Komenského analýzu zákl. didaktických problémů:
o
dobrý učitel: sám ovládá učivo, dobrý didaktik, má chuť pomáhat v růstu ostatním
o
poprvé v historii označil vyučovací metodu jako cestu, kterou je potřeba projít, aby bylo dosaženo cíle. Jako schodiště, po kterém žák vystupuje. - charakterizuje principy (viz dále), jež pomáhají lidskému rozumu pochopit neznámé věci
o
ŠKOLA NA JEVIŠTI (SHOLA LUDUS) – soubor didaktických her, 8 kapitol z Brány jazyků, které byly zpracovány jako divadelní hry
o
ORBIS PICTUS (SVĚT V OBRAZECH) – text z Brány jazyků doplněný obrázky, vzor moderní učebnice (princip názornosti),
o ŠKOLA VŠEVĚDNÁ (SCHOLA PANSOFIKA) – návrh sedmileté školy. V praxi se vyzkoušely pouze tři – 1.tř. (Vestibulum), 2.tř. (Janua), 3.tř. (Atrium); 4.tř. (Filosofka), 5.tř. (Logika), 6.tř. (Politika), 7.tř. (Theologika). Ve škole jsou zavedeny hry, tělesná výchova, hudební výchova, divadelní představení, na stěnách jsou obrazy k výuce. Učilo se 3 hod. dopoledne (těžší učivo) a 3 odpoledne.
o VŠEOBECNÁ PORADA O NÁPRAVĚ VĚCÍ LIDSKÝCH – velmi důležité dílo (panovala zlá doba a špatné mezilidské vztahy, Komenský hlásal, že když se lidi domluví a uzavřou mír, svět se změní k lepšímu – přispěje k tomu vzdělání lidí) - 7 částí – 4. Pampedia = vševýchovy
pansofie
univerzální věda; podle Komenského vševěda, která by obsáhla souhrn všeho vědění. Jejím cílem je, aby lidé poznávali celek světa, aby tomuto celku (jeho podstatě) rozuměli, chápali jeho smysl i užitek pro všechny.
výchovné cíle podle komenského
viděl Komenský v přípravě k věčnému životu. Tato příprava má 3 stupně:
1. Poznat sebe a svět – rozumová výchova – věda, umění, řemesla
2. Ovládnout sebe – mravní výchova
3. Povznést se k bohu – náboženská výchova
o vysoce hodnotí význam výchovy, podle něho se člověk stává člověkem jedině výchovou (pedagogický optimismus)
o jeho pojetí školy – „dílna lidskosti“, která má nahradit středověké „mučírny ducha“ (pedagogický humanismus) – vytvořit podmínky, aby člověk zůstal člověkem pořád
o hluboký demokratismus – rozvíjet „všechny ve všem všestranně“
o východiskem Komenského didaktiky byla Baconova teorie poznání (zdůrazňující úlohu smyslových orgánů), aristotelovská elementární logika a současně obecná i dětská psychologie. Podal výstižnou psychologickou charakteristiku poznávacích procesů, paměti i věkových zvláštností dětí.
didaktické principy komenského
Didaktické principy – dosud platné:
8
1.
princip názornosti – opírat se o bezprostřední smyslovou zkušenost – to považoval za „zlaté pravidlo vyučování“
2.
princip systematičnosti – požadavek na „zřetězení“ učiva – návaznost informací nejen v rámci jednotlivých předmětů, ale i mezioborově
3.
princip aktivnosti – požadavek vycházet ze zájmu žáka, probouzet jejich zájmy a podněcovat jejich aktivní myšlenkové procesy i praktickou činnost
4.
princip přiměřenosti – požadavek respektovat při výuce věkové a individuální zvláštnosti žáků
5.
princip trvalosti – musíme dodržet předchozí zásady
6.
princip radostnosti z učení – dítě má mít z učení radost a uspokojení
jaký navrhoval komenský systém škol
1.
dětství (od narození do 6 let) – škola mateřská – soustavná výchova v rodině
2.
obd. chlapectví (6-12) – škola obecná – pro chlapce i děvčata; v mateřském jazyce, čtení, psaní, počty, náb., reálie, ruč. práce, zpěv, cvičení →rozvíjet jazyk, rozum i ruku
3.
obd. jinošství (12-18) – škola latinská –v univerzálním světovém jazyce, sedmero svobod. umění, etika, zeměpis, dějepis, latina, řečtina, mateřština a 1 z moderních jazyků (např. němčina)
4.
obd. mládí (18-24) – Akademie
idealismus- platón, kant
Pro tento směr je charakteristické, že ideje mají nadřazené postavení nad materiálnem. Hmotný svět je na idejích závislý. Idealismus být považován za opak jednak k materialismu, jednak k racionalismu (u něhož obsah poznání odpovídá objektivní realitě). Jedním z představitelů je Platón (427-347 př.n.l., žák Sokrata). Existence dvou světů – reálný svět chápe jako odraz dokonalého světa idejí. Lidská duše, před spojením s tělem, v tomto světě žila. Poznání spočívá v tom, že se člověk rozvzpomene na tento svět idejí. Podobenství o jeskyni – celý život žijeme přikování ke zdi jeskyně a hledíme na její zadní stěnu (nevidíme za sebe ani na sebe). Život tedy trávíme pozorováním stínů, které jsou odrazem světa idejí (pravých jsoucen). Tyto ideje lze poznat jen rozumem, smysly nám v tom brání. Zbývá otázka, co se děje s člověkem, který se do světa idejí dostane – zůstane v něm, nebo se vrátí za ostatními ve snaze vést je za tím, co sám poznal? Navazuje na něho Patočka (viz výše). Ve svém systému škol spojuje prvky výchovy ze Sparty a Athén (státní školy, se třemi stupni, částečné vzdělání pro dívky). + Jako první žádá veřejnou předškolní výchovu, vyzdvihuje význam hry a pohádek, partnerství mezi žákem a učitelem. Další představitel I. Kant (1724-1804) byl původně přesvědčen, že všechny zákony
9
(především přírodních věd) platí v objektivní realitě. Pak se setkal s dílem Davida Huma a razantně otočil. Nechtěl však přijmout, že to, co roky vyučoval na univerzitě, není platné, a proto přichází s teorií dvou světů – svět o sobě a svět pro nás. Svět o sobě je pro člověka nepoznatelný. Naopak ve světě pro nás můžeme poznávat smysly i rozumem. Abychom mohli předmět ze světa o sobě poznat, musíme ho přesunout do světa pro nás. Což se děje tak, že předmět projde skrze subjekt (tedy skrze nás) a my jej během průchodu infikujeme všemi vlastnostmi, které poté můžeme zkoumat. Proces poznání by tedy měl vždy začínat analýzou nás samých (my jsme ti, kdo předmětu dávají vlastnosti). Druhým tématem, kterým se Kant zabýval, je mravní chování člověka. Tvrdí, že člověk se nerodí jako tabula rasa, naopak má v sobě vrozený tzv. kategorický imperativ: Jednej jen podle té zásady, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem. Stoprocentně by to platilo, pokud by byl náš rozum čistý, a to není, proto se může stát, že ačkoli vím, co je to dobro, tak ho nečiním, a naopak jestliže vím, co je zlo, tak ho i přesto činím. Zde se odklání od Sokrata, který tvrdil, že když něco poznáme (např. zlo), automaticky se to dostává do výbavy našich vlastností (tzn. už zlo nemohu činit, když vím, co to je). Trochu naivní názor.
realismus- rousseau, aristoteles
Na rozdíl od idealismu se obrací ke skutečnému světu a usiluje o správné poznání věcí samých. J. J. Rousseau (1712-1778) své názory staví na přesvědčení, že civilizace vede k nerovnosti lidí, ničí mravy a zbavuje lidi svobody a štěstí, proto hlásá návrat k přírodě a přirozenému stavu společnosti, kde si byli všichni rovni. Nejvýznamnější dílo Emil čili o výchově, celkem 5 knih, 1.-4. se věnuje určitým věkovým obdobím dítěte, 5. výchově ženy (podceňuje její rozumovou výchovu, v mládí by měla být podřízena otci, v dospělosti manželovi). Cílem výchovy je vychovat svobodného člověka (jeho myšlenky daly základ Velké francouzské revoluci), proto požaduje svobodnou a přirozenou výchovu, která respektuje věkové a individuální zvláštnosti dítěte (ovlivnil představitele reformní pedagogiky). Odmítá biflování a učení z knih, žáci mají ke všemu dospět vlastním pozorováním, uvažováním a vlastní zkušeností. Navazuje na něho také Pestalozzi, který požaduje rovný přístup ke vzdělávání pro všechny, zdůrazňuje názornost a systematičnost výchovy (v tomto se liší, Rousseau systematičnost obětuje samostatnosti a svobodě dítěte), vyzdvihuje roli matky.
Představitel Aristoteles (384-322 př.n.l.), žák Platóna a učitel Alexandra Makedonského. Nesouhlasí s Platónovým pojetím světa idejí, tvrdí, že ideje existují ve věcech reálného světa. U předmětů rozlišuje formu a látku (formu látka materializuje, čistá forma = Bůh). Duše a tělo je forma a látka jednoho celku. Jako první se zabýval periodizací věku dítěte (3x7: do 7 let výchova v rodině – pohádky, hry, poznávání blízkého okolí, 7-14 – elementární vzdělání, 14-21 – rozvíjení rozumu a vůle. Odsuzuje Sokratův názor, že pouhé pochopení ctnosti stačí k ctnostnému životu → naopak dle Aristotela je třeba vytvářet mravní návyky. Ženy nepotřebují vyšší vzdělání.
racionalismus- descartes
Racionalismus (racio= rozum)
Na počátku novověku se filozofové začali zevrubně zajímat otázkou, odkud začíná poznání (smysly X rozum) a který z těchto způsobů je garantem pravdivého poznání. Ty, kdo zastávají názor, že poznání vychází z rozumu a že nás smysly klamou, označujeme za racionalisty. Jedním z nich je i R. Descartes (1596-1650). Typická je pro něho tzv. metodická skepse, tj. hledání pevného a nezpochybnitelného bodu, od něhož lze budovat jak filozofické výpovědi, tak přírodní zákony, aby výsledkem byl pravdivý obraz světa. Provádí to tak, že pochybuje o všem, co dosud považoval za pravdivé, a dochází k tomu, že jediné, o čem nelze pochybovat, je to že pochybuje, tedy myslí, tedy je (odtud Myslím, tedy jsem). “Já” ve smyslu duše, nikoli těla (to samo o sobě nemyslí). Dále tvrdí, že rozum je naplněn vrozenými idejemi (dané Bohem, tedy absolutně pravdivé). Předměty vnějšího světa lze poznávat pouze skrze ideje, které jsou jejich promítnutím pomocí lidských smyslů do lidské duše. Smysly nás ale klamou, a tak toto promítnutí značně zkresluje vnější svět. Věří však, že vědecké poznatky i přesto platí.
empirismus- locke
Filozofický směr založený na myšlence, že veškeré poznání vychází ze smyslové zkušenosti. Staví se proti racionalismu. Představitelem této filozofie je John Locke (1632-1704), který tvrdí, že duše člověka je po narození zcela čistá (tzv. tabula rasa) a vše, co se do ní zapíše, projde nejprve našimi smysly a tedy zkušenostmi (inspirace F. Baconem). Vyzdvihá induktivní metodu zkoumání (konkrétní → obecné). Odsuzuje strašení a tělesné tresty.
pragmatismus- dewey
Pragmatismus (pragma = čin skutek)
Směr filozofie (původ v USA) založen na myšlence, že pravdivé je jen to, co je pro nás užitečné. Každá myšlenka pochází z praxe (našeho jednání) a zároveň k němu směřuje. Představitelem tohoto směru je John Dewey (1859-1952), který tvrdí, že výchova by měla být pro žáky především přípravou pro život (propojení školy a reálného života). Klade důraz na rozvoj tvořivosti a vlastní iniciativy žáků (vychází ze žákovských zájmů a využívá aktivizující metody). Je spoluzakladatelem projektové metody. Zároveň je odpůrcem Herbartovské školy (odmítá formalismus a verbalismus ve výchově). Herbartismem se má na mysli zdogmatizovaná forma Herbartových 4 stupňů vyučování (názorné předvedení látky, navázání na dosavadní znalosti, formulace závěrů a aplikace do praxe). Pozor neodsuzovat Herbarta jako celek! Spousta jeho myšlenek je přínosných – požadoval menší počty žáků ve třídách, spolupráci školy a rodiny, respektování individuálních zvláštností dětí apod.
behaviorismus
Zabývá se pozorovatelnými jevy, tedy chováním. Chování pozoruje a podrobuje analýze. Cílem je předvídání a ovládání chování. Zkoumá vztah mezi stimuly a reakcemi. Zkoumá učení prostřednictvím pokusů se zvířaty i lidmi. Přispěvatelé B. F. Skinner a I. P. Pavlov.
humanismus + přístupy
Humanismus se začíná formovat v období renesance a značí obrodu člověka v oblasti kultury a školství (vzniká jako protipól k dogmatismu a scholastice – formalismus, memorování). Obrací se zpět k antice (kalokagathia – všestrannost, dobro a krása). Vnímá osobnost jako celek s důrazem na hodnoty a morálku. Představitelé A. Maslow (pyramida potřeb), C. Rogers.
Fyziologický (biologický) přístup
Vnímá tělo a mysl jako jednotný celek. Ve středu jeho zájmu je mozek a mozková soustava, zabývá se tedy neurofyziologickými procesy ve vztahu k chování a prožívání, např. genetické základy lidské psychiky.
Psychodynamický přístup
Původ v učení Sigmunda Freuda (psychoanalýza, podvědomí, nevědomí). Zabývá se nevědomými oblastmi psychiky. Témata velmi různorodá – struktura osobnosti (id-ego-superego), obranné mechanismy, sociální původ psychických problémů, sourozenecké konstelace, kolektivní nevědomí (C. G. Jung) apod.
Fenomenologický přístup (fenomenologie) (fainomen = jev)
Zabývá se zkoumáním jevů. Tedy tím, jaké se jevy zdají býti v našem vědomí, jak je vnímáme. Zkoumá smysl lidského bytí, svědomí, zodpovědnost, osamělost, vnímání prostoru a času apod. Zakladatelem fenomenologie je Edmund Husserl.
Kognitivní přístup
Vnímá lidskou psychiku jako systém zpracovávající informace. Zkoumá kognitivní procesy, které se při tom uplatňují – jaká je role paměti, myšlení, jazyka, vnímání, učení, představivost. Jedním z představitelů je Noam Chomsky.
Gestaltový přístup (gestalt = tvar)
Tento přístup staví na názoru, že psychologické jevy, nelze dělit na psychiku na jednotlivé části, ale je nutné ji vnímat jako komplex („celek je více než jen součet částí“). S tímto přístupem se pojí také pojmy jako aha efekt, teorie vhledu (jako protiklad k úsudkovému myšlení). Vhled = nečekané bezprostřední pochopení a vyřešení problému zdánlivě bez předchozího přemýšlení. Zástupce Wolfgang Köhler (pokusy s opicí Sultánem – banány mimo jeho dosah a stejně si poradil).
