5. žák jako dítě Flashcards
(38 cards)
jak se k žákům přistupovalo v historii
Dějinami dítěte myslíme historické bádání, přinášející nám poznatky o tom, jak bylo dítě v minulosti chápáno a jak s ním bylo zacházeno. Sledujeme, jak se vztah k dítěti vyvíjel a jak se dospívalo k porozumění jeho dětství. Dítětem je lidská bytost procházející životní etapou dětství. Děti však byly často objektem zpochybňování, že jsou lidskými bytostmi prožívající právo a jistotu. Např. v antickém Římě měl otec právo rozhodnout, zda dítě k něčemu je, nebo není. Možnost „odstranit dítě“ zda bylo nemocné, nebo málo zdatné. Další bezohlednost vůči dětem přišla s průmyslovou revolucí, děti pracovaly v továrnách, či doma zůstávali bez matek. Mezi 3 nejvýznamnější osobnosti, kteří byli předchůdci obratu k dítěti byl J. Locke, J. J. Rousseau, J. H. Pestalozzi. Samozřejmě také J. A. Komenský.
V 1. pol 19. stol. Se do předškolní výchovy dostává systém a na děti je pohlíženo jako na myslící bytost, zařazeno učení. Později např. Frobel či M. Riegrová Palacká chtěli dětem vrátit dětství, šlo spíše o krok zpět. V 1. pol. 20. století poté velký rozmach postoje k dítěti, dítě centrem výchovy. Společenské změny (komunismus) poté ovlivnil i výchovu, jasně určeno, co se musí učit. Následoval vznik RVP, osobnostně orientovaný přístup k dětem.
V současnosti je dítě chápáno jako jedinečná, relativně samostatná osobnost, která by měla být schopná zvládat aktivně nároky života, které jsou na ni kladeny. Dětství je vnímáno jako nejdůležitější životní etapa dítěte pro rozvoj jeho osobnosti.
v čem jsou děti školního věku specifické?
−
Kognitivní (rozumový) vývoj – žáci jsou schopny určitých způsobů myšlení, a jiných ne
−
Emoční (citový) a mravní vývoj – emoční prožívání dětí se liší od emočního prožívání dospělých, morální usuzování se rozvíjí
−
Sociální vývoj – žáci se učí zvládat sociální vztahy nového typu
−
Tělesný vývoj – dynamický růst
individuální zvláštnosti dětí
−
Fyzické dispozice (předpoklady) – tělesná zdatnost a zdraví, citlivost smyslových orgánů, motorika a koordinace
−
Psychické dispozice – schopnosti, vlohy a nadání, kognitivní styl, učební styl, různé druhy inteligence, paměť, pozornost, jazyk
−
Sociální dispozice – sociální situace v rodině, sociální vazby, zájmy, postoje
etapy dětského vývoje- piaget
−
stadium senzomotorické – 0-2 roky – motorická aktivita, smyslové poznávání, manipulace s objekty
−
stadium předoperační – 2-7(8) let – experimentování s objekty, rozvoj řeči a mentálních reprezentací, egocentrické myšlení
−
stadium konkrétních operací 7(8) – 11(12) let – logické přemýšlení o konkrétních událostech
−
stadium formálních operací – 11(12) a více let – myšlení v abstraktních pojmech, operace s mentálními reprezentacemi
Žádná z fází není možná přeskočit, dítě si utváří pohled na svět, cílem školy je objevování chybných pohledů.
morální usuzování piageta
−
heteronomní morálka – co je správné se dozvídám od autorit, poslušnost
−
autonomní morálka – co je správné poznávám sám, subjektivní odpovědnost
morální vývoj kohlgerga
Mravní vývoj (Kohlberg) – každé stádium má 2 období (typické pro muže)
−
stádium prekonvenční (předškolní věk) - na počátku: amorální stádium (egocentrismus: dobré je to, co je dobré pro mne), posléze individualismus – hledání osobního prospěchu – odměna a trest (“tržní” přístup, dobrý čin se musí vyplatit)
orientace na trest
orientace na odměnu
−
stádium konvenční (mladší a střední školní věk, 7-11 let) – mravní jednání i hodnocení se podřizuje skupině (správný chlapec, hodná dívka); autorita a sociální pořádek jsou přijímány jako přirozená povinnost. Správné je takové jednání, které je schvalováno autoritou a je také přijímáno skupinou. Někdy se dítě rozdílně chová pod veřejnou kontrolou a bez ní.
orientace na to být hodným dítětem
orientace na řád a zákon
−
stádium postkonvenční (12 let a výše) – jednání směřuje k nalezení “společné úmluvy” ve vztahu k platným pravidlům (užitečnost a právo jednotlivce) a smysl pro povinnost a zákonnost (pravidla je žádoucí měnit, pokud pro to existují morální argumenty).
orientace na společenskou smlouvu
orientace na etické zásady
morální vývoj gilliganové
Morální vývoj Carol Gilliganová (typická pro ženy)
−
Prekonvenční fáze – orientace na individuální přežití
Přechodová fáze – od egoismu k odpovědnosti, kritika předchozího uvažování
−
Konvenční fáze – zřeknutí se dobrého, péče o druhé na vlastní úkor
Přechodová fáze – od dobroty k pravdě, skloubení péče o druhé a péče o sebe
−
Postkonvenční fáze – morálka nenásilí, pochopení že uspokojovat vlastní potřeby je správné
Gilliganová spolupracovala s Kohlbergem, v průběhu si však všimla nesrovnalostí mezi mužem a ženou
emoční vývoj eriksona
Emoční vývoj Erikson
−
rok – díky péči matky získává dítě základní pocit důvěry v životě, ctností získanou v tomto období je naděje
−
1–3 roky – rozpor mezi pocitem autonomie a studu v závislosti na požadavcích okolí, rozvíjenou ctností je vůle
−
3–6 let (předškolní věk) - konflikt mezi vlastní iniciativou a pocity viny, vyvíjí se svědomí
−
6–12 let člověk konflikt mezi snaživostí v práci a pocitem méněcennosti „vstup do života“ ctností je kompetence
−
12–19 let (věk dospívání) - hledání vlastní identity v konfliktu s nejistotou ohledně své role mezi lidmi, ctností je věrnost
−
19–25 let (mladá dospělost) - jedinec je připraven splynout s druhou osobou objevuje hranice své intimity, ctností je láska
−
25–50 let (dospělost) - pocit generavity (touha tvořit) se dostává do konfliktu s pocitem osobní stagnace, ctností je schopnost pečovat o někoho nebo něco
−
od 50 let (pozdní dospělost, stáří) - pocit osobní integrity (vyrovnanosti), která se projeví přijetím vlastního života je v konfliktu s pocitem zoufalství a strachu ze smrti, ctností je moudrost.
socializace
Socializace = proces zařazování se, včleňování, vrůstání do společnosti, člověk se jako osobnost nerodí – socializace je celoživotním procesem, který vede k postupné přeměně člověka z biologické bytosti v bytost společenskou.
59
„Člověk se jako osobnost nerodí – osobností se stává.“ (Řezáč, 1998)
V průběhu socializace si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se do společnosti. (Pedagogický slovník, 2003) Tento proces probíhá ve vzájemné interakci jedince a společnosti. Smyslem socializace není pouhá sociální adaptace (jedinec se přizpůsobí podmínkám prostředí), nebo adjustace, či dokonce konformní splynutí se skupinou.
Smyslem socializace je humanizace jednotlivce – tzn. polidštění. Cílem humanizace je utvoření lidské individuality jako svébytné (jedinečné), tj. autentické a autonomní součásti lidského společenství. Humanizace je tedy zároveň individualizací i socializací. Osobnost se integruje, jedinec si buduje svoji autonomii a autenticitu (tedy „individualizuje se“). Na straně druhé si osvojuje role jako způsoby chování dané existencí jiných lidí, tj. socializuje se Každá společnost si v průběhu času vytvoří určitý typ průměrné modální osobnosti, jejíž znaky (rysy, vlastnosti) by měli mít všichni její členové.
nature or nurture
nature – člověka dělá člověkem dědičnost, přirozenost, příroda
nurture – člověk je utvářen prostředím, výchovou, kulturou
školní zralost-3 typy
Školní zralost – somatická; psychická – kognitivní = dítě dostatečně chytré (testy školní zralosti), pozornost u dětí asi 5 - 10 min., rozvinuté vnímání, představivost - neměla by ujíždět do fantazijních představ, motorická zralost - hrubá, jemná motorika - důležitá pro osvojení čtení a psaní.
emocionální – ochota být sami bez maminky, babičky…;
sociální – ochota spolupráce, podřízení se autoritě, bere ohled na druhé, je ochotno pomáhat, umí odlišit hru od povinností, má snahu zahájit a dokončit zadaný úkol, kontroluje nápady a impulsy (nevstává kdykoli z lavice…)
odklad školní docházky
Odklad povinné školní docházky – dítě obvykle nastupuje do školy v šesti letech, pokud je dosáhne do 1.září. Na žádost rodiče, učitele ze školky, lékaře, učitele u zápisu je možno provést test školní zralosti (vhodné je vyšetřit děti narozené o prázdninách). Odložit školní docházku je možno také ze zdravotních důvodů nebo z psychických důvodů.
školní neúspěch
půl roku známky o dva stupně dolů. › 1) lékařské vyšetření dítěte (celoživotní choroby - cukrovka, nedostatečnost ledvin, hormonální a smyslové poruchy, - je snaha to zamaskovat); 2) věnujeme se žákovi - schopnostem; motivaci; rodině; škole, učiteli;(v daném pořadí). Častý je vliv více faktorů. Učitel musí vše vyšetřovat taktně, být rozhodný (vhodná je důkladná evidence žáků)
adaptace
Adaptace
−
je proces sociálního a společenského přizpůsobování se
−
osobní zvládání problémů, otázku sebeovládání
−
závisí na vlastnostech temperamentu, schopnostech, aktuálních motivech
maladaptace
snížená schopnost adaptace, nerozhodnost
−
nepřizpůsobivost, nebo zhoršená adaptace (zejména ve smyslu sociální přizpůsobivosti)
−
ve škole se vyskytuje hlavně maladaptivní profesní a studijní orientace – žák projevuje nerozhodnost v tom jaké povolání si má vybrat, neangažovanost při volbě povolání, pasivitu, lhostejnost k vlastní budoucnosti.
−
projevuje se hlavně poruchami chování obecně a poruchami chování obecně a poruchami učení specificky ve školním prostředí (antisociální chování)}. –
−
Typy maladaptace – únik do fantazie, ješitnost, sebeidealizace, úzkostlivá konformita, adaptace útokem.
Specifika učení dětí mladšího školního věku
Mladší školní věk (6 – 10,12 let):
Dominantní výchovný úkol – rozvoj mravního vědomí (v souvislosti se senzitivním obdobím v oblasti rozumového rozvoje po 6. roce věku), tj. osvojení základních mravních norem: co je dobré a zlé, správné a nesprávné a proč (pochopení)
Hlavní výchovné prostředky: srozumitelná a přirozená pravidla, mravní poučování a vysvětlování, komentovaná a sociálně sdílená zkušenost, stále ještě dobrý (ale i negativní) vzor (i literární hrdina), vedení, pochvala, trest, pozitivní uplatňování autority.
61
Dětská hra je činnost zaměřená na jakýkoliv druh objektů. Prostřednictvím her si děti postupně osvojují různé dovednosti a získávají nové poznatky o svém okolí. V dětských hrách nejde o výsledek, ale především o provádění činnosti. Děti výsledek her spontánně a bez váhání likvidují.
Učení a práce jsou zaměřeny na CÍL, hra ne! Je zaměřena na PROCES → dítě má největší radost z tohoto procesu hry.
Sledování učebních cílů nesmí silně překrývat vlastní podstatu hry, že žák již hrové činnosti nevnímá jako hru, avšak také neúčelnost hry nemůže jít tak daleko, že se zcela vytratí cíl výuky.
Hra je jedna ze základních forem činností (vedle práce a učení), pro níž je charakteristické, že je to svobodně volená aktivita, která nesleduje žádný zvláštní účel, ale cíl a hodnotu má sama v sobě.
jak dělíme hry
Hry dělíme:
a)
hry TVOŘIVÉ
−
námětové – dítě se vžívá do různých situací, rozvoj spolupráce, fantazie
−
dramatizační – rozvoj fantazie, paměti, rozvoj řeči
−
konstruktivní – návyk šetrně zacházet s materiálem, pečlivost, přesnost, dobré skloubení hrové a pracovní činnosti
b)
hry S PRAVIDLY
−
pohybové
−
didaktické – přispívají k upevnění a procvičení předcházejících poznatků, je hrou a současně i částí vyučování
−
SENZOMOTORICKÉ – zaměřené na rozvoj smyslů ∙
−
INTELEKTUÁLNÍ – vedou k osvojování znaků a vztahů, vyhledávání shoda rozdílů podle vnitřních souvislostí, …
Vztah mezi učením a myšlením – Učení a myšlení patří mezi vyšší nervovou činnost založenou na podmíněných reflexech, která probíhá v šedé kůře mozkové koncového mozku. Pro člověka je to velice důležitá a nezbytná mozková činnost, ale nejen pro něj. Zatímco učení lze podrobit biologickému bádání, myšlení jako takové lze těžko omezit jen na biologické děje, nelze jej však ani od biologické podstaty oddělovat.
myšlení
−
patří mezi kognitivní (poznávací) procesy
−
myšlení = proces zpracování a využívání informací, umožňuje nám řešení problémů
−
Myšlení je těsně spjato s řečí (propoziční myšlení) – s vnější - tj. mluvená a psaná řeč a s vnitřní - tj. řeč „pro sebe“. Řeč je nástrojem myšlení. (A jazyk je pak nástrojem řeči.)
druhy myšlení
−
motorické – vývojově počáteční forma myšlení, řešení problémů pohybovou manipulací s předměty
−
imaginativní – pracuje s názornými obrazy a představami
−
propoziční – je těsně spjato s řečí, operuje se slovy, větami, pojmy
−
motorické a imaginativní myšlení je převážně konkrétní
−
propoziční myšlení je převážně abstraktní
Vývoj myšlení a řeči:
Sociální řeč
Dítě si ji osvojuje jako první. Vyskytuje se v prvních dvou letech života, kdy se dítě potřebuje dorozumět s okolním světem. Myšlení je neverbální a v této fázi ještě žádná souvislost mezi řečí a myšlením neexistuje.
Egocentrická řeč
Přibližně ve dvou letech života se začínají objevovat první monology dítěte. To mluví samo se sebou a díky tomu usměrňuje své myšlení. Postupně vzniká egocentrická řeč, která řídí a organizuje myšlení a chování. Právě egocentrická řeč byla předmětem sporu mezi Vygotským a Piagetem. Podle Vygotského je to řeč pro sebe, která nepotřebuje posluchače a která má různé varianty.
−
expresivní – dítě bez ohledu na posluchače vyjadřuje své pocity
−
regulační – dítě řídí pokyny své vlastní chování, může rovněž fungovat jako prostředek myšlení
Dle Vygotského se tedy nachází mezi vnější komunikační řečí a vnitřní. Vzniká přenesením chování dítěte v sociálním prostředí do jeho vlastních vnitřních psychických funkcí. Dítě v některých situacích myslí nahlas a rozmlouvá samo se sebou, jako kdyby rozmlouvalo se skutečnými lidmi.
Vnitřní řeč
Na začátku školního věku nedochází k zániku egocentrické řeči, ale k přechodu do řeči vnitřní, prostřednictvím které probíhá myšlení. Liší se u každého jednotlivce a na rozdíl od vnější řeči je útržkovitá. Složité myšlenky a struktury tak mohou být vyjádřeny jen jako zkratky (fragmenty). Znak se tedy stává psychickým nástrojem, který působí na naše chování a ovlivňuje jej. Příkladem jsou děti, u kterých útlum vnitřního jazyka ještě tak vyvinutý a ony si nahlas říkají, co mají vykonat, nebo už konají
kognitivní styl
−
způsob poznávání, výběr, vnímání, třídění, ukládání a kódování přijímaných podnětů a informací
−
je individuální – vychází z předchozího učení a zkušeností, má vrozený základ
−
je charakterizován osobním tempem a zaměřením na přesnost
postupy, které člověk používá v učebních situacích
učební styl
−
obdobný postup, který člověk používá v různých učebních situacích
−
individuální způsob osvojování poznatků
−
do jisté míry závisí na obsahu
−
je ovlivňován osobnostními charakteristikami žáka
−
vzniká na vrozeném základě (kognitivní styl) a rozvíjí se spolupůsobením vnějších (motivačních, emocionálních, sociálních) a vnitřních vlivů
Diagnostika poznávacích a učebních stylů
Každý žák má svůj učební styl jiný. Učitel by měl proto tyto styly respektovat a podporovat tak účinné učební procesy. Před tím však tyto styly musí umět rozpoznat – diagnostikovat. Jejich poznání je sice obtížné jak pro žáka samého, tak i pro učitele a další lidi kolem něj, ale na druhou stranu je velice
63
přínosné. Žák se totiž díky diagnostice lépe identifikuje se svým osobním zaměřením a také si uvědomuje oblast, ve které si není jistý. Nejpoužívanější na 1. stupni je dotazník LSI.
skupinová dynamika
−
hybné síly ovlivňující rysy skup. chování
−
souhrn vzájemných procesů, sil a protisil, které působí ve skupině.
−
je charakteristikou každé skupiny.
−
vytváří všechno skupinové dění, cíle a normy skupiny, její strukturaci, pozice a role, skupinové dění, vývoj skupinových vztahů, pohodu a nepohodu.
