11. interakce uvnitř a vně Flashcards
(48 cards)
komunikace
sdělování myšlenek, informací a pocitů. Důležité je kdo co sděluje, komu, proč a pomocí čeho.
pedagogická komunikace
jde o komunikaci, jejímž prostřednictvím vychováváme a vzděláváme, sledujeme pedagogické cíle. Je to výměna informací mezi účastníky výchovně-vzdělávacích cílů. Pedagogická komunikace se řídí pravidly, která určují pravomoci jejich účastníků. Odehrává se nejen ve škole, ale i v rodině, ve sportovních a zájmových zařízeních, v kulturně výchovných institucích i v pracovním prostředí zprostředkovává mezilidské vztahy, postoje a emocionální stavy. Komunikace verbální, neverbální, komunikace činem.
principy pedagogické komunikace
−
kooperace – spolupracuj s partnery; repliky formuluj, jak moment dialogu vyžaduje
−
minima kvantity – řekni dost, ale neříkej víc, než je nezbytné; sdělení musí být informativní a zároveň co nejúspornější
−
maxima kvality – nelži, neříkej nic, pro co nemáš dostatek důkazů
−
maxima relevance – řekni to, co je v daném okamžiku důležité a vhodné vzhledem k tématu, cílům
−
maxima způsobu – vyjadřuj se jasně, srozumitelně, přesně a jednoznačně
funkce ped komunikace
−
zprostředkovává společnou činnost účastníků, pracovní postupy
−
zprostředkovává vzájemná působení účastníků (výměna informací, zkušeností, motivů ad.)
−
zprostředkovává osobní i neosobní vztahy – formuje všechny účastníky pedagogického procesu, zejména osobnost žáků
−
je prostředkem k uskutečnění výchovy a vzdělávání; cíl, učivo, metody vystupují v pedagogickém procesu ve slovní či mimoslovní podobě
−
konstituuje každý výchovně vzdělávací systém
Účastníci pedagogické komunikace:
−
dvě skupiny účastníků, vychovávající (dospělá osoba, učitel, školní třída, skupina žáků, žák v určité roli) a vychovávaný (žák co jednotlivec, skupina žáků, třída)
−
průběh komunikace ovlivňuje počet účastníků – s narůstajícím počtem osob se možnosti přímé lidské komunikace zužují, s klesajícím počtem rozšiřují
Výchovně vzdělávací cíle a pedagogická komunikace:
−
komunikace oficiální (cíle, obsah, rozsah určeny učebními osnovami = školní hodina) a neoficiální (mimoškolní práce, zájmová činnost) → plní formativní funkci (v pedagogickém kontextu se nedá komunikovat nepedagogicky)
−
komunikační cíl – užší, konkrétnější, aktuální oproti výchovně vzdělávacímu cíly (širší, globálnější); výchovně vzdělávací cíl určuje strategii postupu, komunikační cíl pak dílčí taktické kroky
−
pedagogické úlohy – podstatou otázka jaký soubor výchovně vzdělávacích metod má učitel zvolit pro splnění výchovně vzdělávacího cíle; metody však nerealizuje přímo, ale prostřednictvím pedagogické komunikace, každá ped.úloha musí tedy být nejprve převedena do souboru komunikačních úloh
školní komunikace
volba organizační formy by měla odpovídat povaze úkolu, který bude plněn; rozlišujeme tři základní organizační formy dle vztahu k žákovi: vyučování hromadné, skupinové, individuální a individualizované
Charakteristiky výukové komunikace velmi významným způsobem ovlivňují subjektivně hodnocené žákovské učení, přičemž se jako nejdůležitější faktor ukazuje žákovská angažovanost v komunikaci. Pokud chceme posílit žákovské učení (a tím zvýšit kvalitu výuky), je třeba zvýšit zapojení žáků do komunikace (Šeďová)
dialog, zádady, funkce
Dialog ve výuce a dialogické vyučování
Struktura komunikace ve školní třídě je složena z jednotlivých dialogů mezi učitelem a žáky. Samozřejmě se v hodinách objevují i monology.
Zásady dialogu:
−
Střídání replik (partner A replika 1 – partner B replika 2 – partner A replika 3 - …)
−
Střídání hovořícího a naslouchajícího
141
−
Jeden partner reaguje na druhého partnera
−
Aktivní naslouchání partnera
−
Hledání společného významu
Funkce dialogu učitel – žák: kognitivně rozvíjet žáky, ale i jejich stránku afektivní a sociální. Kromě zjevného obsahu s sebou nese i skrytá hlediska (učení se skrytému kurikulu) – normy, zvyklosti ve třídě,
Požadavky na otázku:
−
Přiměřenost
−
Srozumitelnost a stručnost
−
Jednoznačnost
−
Věcná správnost a přesnost
−
Jazyková správnost
vedení diskuse
−
Součástí dialogického vyučování může být také komunikace žák – žák. Učitel zadá úkol (problém), o kterém žáci komunikují, vyměňují si názory, zkušenosti.
−
Učitel vysvětlí organizační pravidla diskuze, poté se stáhne do pozadí, činnost jen jemně usměrňuje. Při diskuzi vládne větší hluk, uvolněnější atmosféra, žáci se mohou zapojovat volně nebo podle určitého pořadí. Moderátorem diskuze může být i někdo z žáků. Na konci diskuzi učitel shrne a zhodnotí.
Doporučení pro navození debaty:
−
Netázat se pořád
−
Netázat se hned, když se žák odmlčí nebo zdánlivě skončí
−
Neptat se žáky, které viditelně nedává pozor
−
Neptat se před celou třídou na žákovy osobní záležitosti
−
Neptat se ve snaze „zabodovat“ („Copak veselého od tebe u tabule uslyšíme?“)
−
Neodpovídat na žákovskou otázku podotázkou
−
Neptat se ve snaze vydolovat ze žáků myšlenku, která vás napadla
−
Neptat se příliš často otázkami „proč“
−
Netázat se hned poté, co je vymezeno téma pro diskuzi
−
Nemyslet si, že jen otázky mohou stimulovat žákovo myšlení v průběhu rozpravy
rozhovor
Slouží k lepšímu poznání žáka, pronikání do jeho jho nitra, dozvídáme se o jeho prožitcích, touhách, obavách, názorech a zkušenostech. Hodnota rozhovoru závisí na tom, jaký se nám podaří s dotazovaným navázat kontakt, na tom, jak se dovedeme jednoznačně, srozumitelně, konkrétně klást otázky. Rozhovor o intimních věcech by měl probíhat mezi čtyřma očima.
Komunikace jednáním, činem:
−
řešení konkrétních problémů, v činnosti, se projevují nejen vědomosti a dovednosti, ale především názory a postoje
−
činy a jednání učitele jsou komplexní
jazyk školní třídy
Jazyk školy (pozn. třídy jsem nenašla, ale snad je to stejné) je součástí školní kultury, žák si jej musí osvojit, aby jej mohl interpretovat a reprodukovat v jazyku školy.
Žák nastoupí do školy poměrně dobře jazykově vybavený, ale pro efektivní komunikaci se musí naučit jazyk typický pro komunikaci ve školním prostředí - odborníci ho nazývají jazyk školy. Žák si musí osvojit jeho komunikační pravidla.
Ty určuje učitel podle stylu výuky, např.:
při autokratickém vyučovaní smí žák mluvit jen,když dostane slovo, učitel může kdykoliv žáka přerušit
při liberálním vyučování smí žák odbočit od tématu (pokud je jeho příspěvek hodnotný), může určit, kdo má odpovědět
určení pravidel
učitel určuje komunikační pravidla v tzv. iniciačním období – první až třetí týden výuky
143
−
pravidla může učitel zavést explicitně – pravidlo opíše v iniciačním období, nebo až když dojde k narušení výuky napomenutím
Jazyk školy je součástí školní kultury – souboru norem a pravidel chování ve škole. Jeho správná interpretace a pochopení je podmínkou pro to, aby byl žák ve vyučování úspěšný. Jazyk učiva je orientovaný informačně – slouží na věcnou komunikaci, jeho komunikační funkce jsou pojmenování, označování, opis, definování – platí víc o čím vyšší ročník studia jde. Jazyk školy je abstraktně orientovaný – žák se musí naučit všeobecné, široko-platné a univerzální pojmy a jim odpovídající jazykové vyjadřování.
INTERAKČNÍ VZORCE A JEJICH VÝZKUM
V jednotlivých fázích vyučovací hodiny – nazývejme je interakční epizody - žáci reagují na činnost učitele a naopak, učitel reaguje na činnost žáků.
−
Toto reagování se nazývá interakce – vzájemné působení a vliv člověka na člověka. U každého učitele převládají určité prvky nebo vlastnosti interakce, které se opakují a pravidelně projevují. Souhrnně se nazývají interakční styl.
o
autoritativní
o
demokratický
o
benevolentní
Komplexnější model interakčních stylů učitelů pomocí dimenzí:
Organizátor učiva (Žáky hodně naučí.)
−
Napomáhá žákům (Když něčemu žáci nerozumí, pomůže jim.)
−
Chápající (Dokáže pochopit nedostatky žáků.)
−
Vede žáky k odpovědnosti (Dává žákům možnost rozhodovat o záležitostech třídy.)
−
Nejistý (Je váhavý.)
−
Nespokojený (Cokoliv žáci udělají, nikdy se mu to nelíbí.)
−
Kárající (Mívá pichlavé poznámky.)
−
Přísný (Vyžaduje žákovo plné soustředění.)
Každý učitel naplňuje každou inter. dimenzi jinak. To znamená, že jednotliví učitelé se liší svými interakčními styly. Tyto styly se dají zkoumat pomocí dotazníku, který obsahuje škály, na kterých se hodnotí jednotlivé dimenze. Interakční styl učitele můžou hodnotit žáci, kolegové, ředitel, dokonce i rodiče pozorováním a pak vyplněním dotazníku. Hodnotit se může i samotný učitel.
Jazyk jako nástroj dorozumívání se o vzdělávacím obsahu.
Škola zásadním způsobem ovlivňuje jazykové schopnosti a dovednosti žáka, ten si osvojuje:
−
odbornou terminologii jednotlivých oblastí učiva - např. literárnovědné termíny (balada, rým), dějepisné termíny atd.
−
metajazykové schopnosti – schopnost uvědomování si a sledování svého jazykového vyjadřování
−
práci s tematickou koncentrovaností - soustředit se na dlouhé úseky konkrétního učiva
−
písemné vyjadřování – psaní, čtení textu – text je největším zdrojem informací pro žáka
rodina
Rodina – tvoří ji 2 nebo více příbuzných osob, každá rodina si vytváří svůj životní styl, každý člen by měl mít prostor pro realizaci svých zájmů, vštěpuje dětem mravní a právní zásady, všichni členové mají svá práva, povinnosti,…. Rodina je nejdůležitější pro socializaci dítěte, především v předškolním věku. Její význam je ojedinělý, prakticky nezastupitelný. V tomto období se u dítěte rozvíjí základní vlastnosti
144
a rysy osobnosti, postoje a vzorce jednání, které pak jedinec používá po celý život. Získává první sociální zkušenosti, ze kterých po celý život vychází, bez ohledu na to, zda byli pozitivní nebo negativní.
jaké potřeby uspokujuje rodina
−
být druhými přijímá bez výhrad, takový jaký jsem,
−
být milován a moci milovat, projevy něhy, obdivu a úcty,
−
vciťovat se do druhého a vědět, že i on se vciťuje do mne, vzájemné ztotožnění bez úzkosti,
−
jistota nezpochybnitelné vzájemnosti, spjatost společným domovem.
vnější determinanty vývoje dítěte
Vnější determinanty vývoje dítěte:
−
Rodina
−
Škola
−
mimoškolní vlivy
Vnější vlivy v jednotlivých vývojových stádiích dítěte:
Novorozenec
−
nejdůležitější v tomto období je pro dítě láska, důvěra, bezpečí
−
nepříznivě na dítě působí pocity hladu, žízně, chladu, chvatné a nešetrné zacházení
−
nedostatek podnětů může vést k opožďování ve vývoji
−
přehlcení podnětů může vést k apatii dítěte
−
výsledkem oslabení nervové soustavy je lekavost, dráždivost, zvracení, křik, pláč
Kojenec:
−
důležitý je dostatek přiměřených podnětů (pohyb a sociální kontakt) i klid a dostatek spánku
−
pozitivně působí zvláště pravidelný denní režim
Batole
−
specifikum tohoto období separační úzkost (1. protest a volání, 2. zoufalé odvracení, 3. odpoutání a spolupráce)
−
separační úzkosti lze do jisté míry předcházet nácvikem – charakteristickým znakem tohoto období: je to období VZDORU
−
patologický vzdor (dlouhé trvání, udělá „jinak“, následně naruší kontakt)
−
nejčastější výchovné chyby představuje v rodinách nejednotnost, nedůslednost, netrpělivost, přetěžování, pedantství, nejistota aj., v kolektivních zařízení to pak bývá „kolektivní drezura“ či chaos.
Předškolní období
−
je třeba zdůraznit citovou pohodu v rodině jako podmínku zdravého vývoje
−
předškolní dítě se identifikuje s rodičem totožného pohlaví, a to bezděčně i úmyslnou nápodobou (stylem her, zájem o oděv atp.). Říká se, že „otec vede ke společnosti a matka vede k lidem“ (možný dopad absence některého vlivu v neúplných rodinách). Mateřská škola jen „doplňkem“ rodinné výchovy učí respektu k autoritám, samostatnosti, návykům atp.
výchova může být:
a) stimulační (využívá přirozenou zvídavost, pochvalu, povzbuzení),
b) inhibiční (přísnost a sankce). Po vlídném příkazu musí vždy následovat ocenění, ale i sankce mohou být taktní („to nemohla udělat naše holčička…“), skutečně trestat by se měl jen zlý úmysl.
Interakce rodič-dítě jsou:
−
Perfekcionalistická -“věčná nespokojenost” rodičů s dětmi. Projevy dítěte a výsledky jeho činností jsou hodnoceny negativně.
−
Protěžující vztahy – extrémní starostlivost a péče o dítě.
−
Ambivalentní – nepravidelné střídání perfekce a protěžujících interakcí (extrémní zájem/nezájem)
−
Aktivující, vyrovnaná – stabilita interakcí, dominuje vedení nad přikazováním